Autor: Káča Kozáková

„Ramus mi dal čepici (kterou jsem ztratila), knihu (tu jsem taky ztratila) a kšiltku (tu ještě mám), spoustu nečekaných zážitků, díry ve spacáku a v oblečení, nekonečno kamarádek a kamarádů, bolest zad, kafe z hrnce a čokošku u ohně, propocený tričko, když tlačíš vozejk do kopce, a medaili za přínos lidstvu (vyrobila jsem držák na hakzlpapír na latry, protože byl pořád mokrej). Naučil mě spoustu novejch a vymyšlenejch písniček a nestydět se hrát na kytaru před lidma. Ramus mi dal i hodně emocí (trochu pláče, ale násobně víc bžundy a radostnejch momentů), mikinu po Elišce, divnomikinu po Vojtovi Zelenkovi, šaty od Káči, kérky, výstavu obrázků na téma uhlí, kterou mám furt doma a taky párkrát průjem. Naučil mě trpělivosti a adaptaci (protože na Ramusu nic nikdy není tak, jak bylo plánovaný), mnoho teoretické znalosti o epilepsii, pít gintonic z úst do úst (to jsme vymyslely s Johankou a Kájou a myslím, že jinde by se to nechytlo) a pak mít kocovinu, ale přepít ji, najít v sobě dětskou radost, když stavíš domeček z jehličí a běháš s papírkama po lese, pořádně vylízat ešus abych ho nemusela moc mejt a taky rapování z hlavy při bimbítn rebetenu. Dal mi výlety od Krkonoš do Budapešti a hromadu dobrodružství. Ale hlavně to přátelství! A taky mi vzal spoustu víkendů a půlku prázdnin, ale stálo to za to.“

Naše jemná parta v březnu nasedla do rakety a vypravila se do kosmu, někde též nazývaného Lomnice nad Lužnicí. Jak to na této dosud asi naší nejdůkladněji zachycené víkendové akci vypadalo uvidíte zde.
Autorka plakátku je Tonička.

„Kdybych nikdy nepotkala Ramus, byla bych sama v sobě mnohem míň svobodná. Dostala jsem se k němu jako sedmnáctiletý pískle a jela jsem rovnou na drsnej tábor. Malýho ptáčátka se ujali velký zvířata a týden potom, co jsme se všichni poznali, jsme na skupinovým putování seděli v hospodě v Litomyšli a rozhodli se, že si uděláme veliký dobrodružství a pojedeme prvním vlakem, co najdeme, na čtvrtou zastávku. Dělali jsme si velký iluze, že to bude mezinárodní expres na Slovensko, jenže z Litomyšle jezdí jenom osobáčky jedním jediným směrem. Pro malou Kateřinu to tehdy otevřelo hrozně velkej svět – mohli jsme dělat kraviny, my jsme si mohli dělat, co jsme jenom chtěli. Na to Slovensko jsem se s Ramusem dostala o dva roky později, když jsme jako skupinka dostali za úkol dostopovat do tábora a my jsme se na to vykašlali a dojeli vlakem až do Kút a v tom vlaku pak nefungovala plošina a my a spousta spolucestujících jsme vytahovali vozejk ven ručně. Pak jsme si lehli na nástupiště, koukali na západ slunce a od tý doby vím, že svoboda chutná jako chleba s hořčicí a účtenka v eurech, aby se byrokratka nenudila.“

„Já jsem měla na táboře přezdívku Hladový šerif. Jojó. Ramusákům vzkazuju, ať se maj dobře, že na ně myslím. A Vráťu už jsem dlouho neviděla a chtěla bych ho pozdravit.“

1. března večer se utužovala asistentská parta za pomoci cíleného koulení. Kamarádství zdar a díky všem co se dokulili!

Máme tu naši oblíbenou každoroční povinnost. Děkujeme všem našim podporovatelům a podporovatelkám, že můžeme pořád frčet bez grantů a dotací! Díky za vaše dary! Tady najdete seznam významných dárců za minulý rok. Přikládáme i vyúčtování poslední úspěšné benefiční aukce a díky směřuje i vám všem, co jste dražili!

„S Ramusem jsem nejvíc zmokla loni na velkym putování. Přístřech na přespání se podařilo postavit jen jeden, a to nestačilo ani pro stání, natož pro ležení. Tak jsme se rozhodli všechny navozit zpátky do tábora. Když jsem jako jeden z řidičů přijela pro zbytek zmoklých Ramusáků, musela jsem některé skoro přemlouvat, aby se nechali vzít zpátky do tábora. Mezitím si tam zařídili ohýnek, zpívali, pili čaj a měli se fajn. I takový to může s Ramusem v blbym počasí být.“

„Do Ramusu jsem se dostal přes svoji ségru Jitku. Bylo mi 10 a rodiče nás poslali na letní tábor v Novohradkách, kde už Jitka jednou byla a děsně se jí tam líbilo. Tenkrát to zřizoval Jedličkův ústav tušim, ale nejsem si jistej. Byly tam týpý, krásná příroda a po pár dnech naše vedoucí zavřeli do dřevěný klece na 5 dní nějaký padouši. V tý kleci těch 5 lidí trávilo celej den a dostávali jenom suchej chleba a vodu, no a nám jich bylo líto, tak jsme jim pašovali jídlo přes stráže u tohohle vězení. Sušenky ve svetru, rejži ve vložkách a tak. Hlavně už tenkrát tam jezdili skvělý lidi, tak jsem začal jezdit každej rok. Pak se nějak měnily organizace, pod kterejma tábor byl, změnila se louka a mě bylo najednou dvacet a nikdo už nechtěl tábory vést, protože už všichni měli vystudovaný školy a museli vydělávat peníze, nebo se jim už nechtělo. Já jsem ještě studoval, vydělávat jsem moc nemusel a docela se mi chtělo, tak jsem se stal vedoucím tábora. Byla to fuška, ale tábor byl hezkej. Jenže já měl pocit, že bych tomu mohl dát víc, nebo že by si to zasloužilo dát tomu víc, a že já to po 11 letech táborů nezvládnu. Takže jsem to vedení táborů předal dál. Jenomže se ukázalo, že vůbec nedává smysl to dělat pod organizací, která sídlí v Jindřichově hradci a nikdo tam po těch letech už vlastně nikoho nezná a vozit tam účetnictví je vopruz. No a tak Matouš Glanc, kterej po mě převzal vedení, přišel s nápadem, že bychom si teda mohli založit vlastní neziskovku, pod kterou bychom tábory dělali, mě to přišlo jako báječnej nápad a spolu s Markem Růžičkou jsme založili Ramus. To proto, že ta organizace, pod kterou se tábory dělali předtím, se jmenovala Proutek a Ramus je latinsky větev a my jsme chtěli říct, že jsme fakt tvrdý. Aspoň tvrdší než proutek.“