Autor: Káča Kozáková

Zveme vás na 7. ročník benefiční Tiché aukce pro Ramus! Letos jsme se rozhodli využít našich kontaktů v uměleckých kruzích a rozšířit původně aukci fotek o umění všeho druhu. Kromě fotografií si tak tentokrát budete moct domů odnést také malby, grafiky, litografie, autorské knihy nebo i kus nábytku!

OFFLINE aukce proběhne ve čtvrtek 30.11. od 19:00 již tradičně ve spřáteleném prostor39 (Řehořova 33/39, Žižkov). Samozřejmě budou chlebíčky, hudba, umění a napínavá atmosféra gradující aukce! Nemusíte tu nechat výplatu, můžete se jen přijít podívat na výstavu děl a pomoci vyšponovat jejich ceny výš. Nebo nahoďte kožich, přehazovačku či korále a doražte jako čestný člen holubí letky! Nejlíp ale vemte love / cash / chechtáky / bankovnictví v mobilu a přijďte vyřešit vánoční dárky i svou dobrou karmu!

ONLINE aukce bude následovat od neděle 10.12. 19:00 do středy 13.12. 19:00 a budete se moct takticky utkat o další várku děl na www.ramus.je/tichaaukce, kde už běží odpočítávání.

Kdo jsme a proč přispět? Jsme Ramus! (www.ramus.je) Již přes deset let pořádáme akce pro mladé lidi s postižením i bez něj. Snažíme se nevyužívat granty ani dotace a při financování naší činnosti se opíráme o individuální a firemní dárce.

Tak prosím sdílejte událost, zvěte své přátele, rodinu i kolegy, i když Ramus třeba neznají, ať nasají ramusí atmosféru, užijou si kulturní večer a odnesou si domů umění s dobrým pocitem!

Těšíme se na vás!

FB událost zde

Co se děje na fotce ze středy?

a) zakládáme novou podzemní církev
b) sdružení vlastníků pražských sklepů má schůzi
c) setkání asistentek a asistentů v Bar Večernice
d) šerosvitová kompozice pro renesančního umělce

Cé je správně! Nechali jsme se tak pohltit atmosférou asistentského setkání, že jsme se ani pořádně nevyfotili. Díky Zuzce za tuhle momentku! Termíny víkendovek jsou vyhlášený, jednohubky snědený a další Ramusí sezóna před náma!

Listy začínaj padat a tak naše provozní skupina vyjela na strategické plánování. Ramus je a Ramus bude, je to naplánovaný!

Díkec organizaci IuRe aka Iuridicum Remedium za včerejší organizaci workshopu o digitálním soukromí pro naše asistentky a asistenty. Dávejte bacha na to, jaký za sebou trousíte data, a koukněte třeba na jejich web https://www.iure.org/

UMČO WANTED!! Fotek máme už plný zdi, tak nás napadlo letošní benefiční aukci rozšířit i o další umělecké kousky, který by mohl někdo zcenit a vydražit. Malby, sochy, grafiky, kresby, šperky, ručně šité oblečení a třeba i jiné objekty. Pokud jsi umělkyní či umělcem a rád bys nám své dílo do aukce věnoval/a nebo někoho takového znáš, tak se ozvi naší Lence Markvartový do chatu na fejsu nebo na mail lenka.markvartova@ramus.je a proberete co a jak. Dík!

„S Ramusem jsem toho zažil spoustu. Nakrmil jsem vozíčkáře chlebem s džemem, zatímco na nás dorážely desítky vos, a my dva nedostali ani žihadlo; na túře jsem ztratil botu v bažině (a další den ji tam našel a vylovil); přemlouval jsem prostitutku u dálnice, že náš klient s ní opravdu nechce nic mít, že je jen hovorný; jeden náš autista se po víkendovce nechtěl ode mě odpoutat, i když si pro něj na nádraží přišel jeho milovaný táta; neskrývané emoce klientů při společném sledování prvního dílu doktorky Quinnové na plátně… Ramus je mojí neodmyslitelnou součástí už přes deset let. V době, kdy jsem Ramus poznal, jsem studoval něco, o čem jsem nebyl úplně přesvědčený, že to vůbec kdy upotřebím, občas jsem si zarobil na brigádě, peníze utratil za blbosti a roky tak nějak plynuly, protože jsem se nechtěl pouštět do ničeho většího. Ramus tohle sice nezměnil ze dne na den, ale stačilo mi pobýt v Ramusu rok dva, abych pochopil, že moje schopnost empatie a vůle pomáhat druhým nemusí být jen znakem nepraktických snílků. Naopak: při akcích Ramusu jsem si značně zvýšil sebevědomí, naučil jsem se jednat s různými typy lidí nebo leccos zorganizovat. Ale hlavně jsem se u toho s kamarády z Ramusu vždycky královsky bavil.“

„Hodně mě baví jak jsou některý situace v Ramusu v dobrým smyslu tak absurdní. Ještě jsem nezažila tak fajn partičku lidí, kteří by se nebáli bizarních rozhovorů a zážitků, byli tolik otevřený nevšednosti a různorodosti úplně ve všem. Je skvělý potkávat se s tolika odlišnejma životníma příběhama, nastaveníma, zkušenostma a postojema. Každej má jiný tempo, někdo vnímá stejnou věc úplně jinak a reaguje úplně neočekávaně. To zažívá určitě každej člověk v určitý míře denně. V Ramusu je to ale dost intenzivní. Ze začátku mě to vždycky trochu vyvede z míry, hlavně dřív jsem bývala zmatená. Dostanu se často do podivný situace, která se třeba nejdřív zdá neuvěřitelná, neřešitelná, vyžaduje velkej krok mimo vlastní komfort nebo se při ní cejtim trochu trapně. Brzo se ale člověk uvolní a otevře se jinakosti a baví ho ty podivný rozpaky, který už zdaleka nejsou tak rozpačitý. Čas tak nějak plyne a nezáleží na prkotinách, opadává trápení a nepříjemná nejistota ze všeho možnýho, hlavně toho neznámýho a novýho. A člověku se proměňuje pohled na osobní strasti a víc se tak nějak raduje a je si bližší s ostatníma.“

„Na mém úplně prvním táboře jsem při odchodu z tábořiště zůstala nějak pozadu s Lukym. Chtěl si odskočit, a pak už jsme zbytek nemohli doběhnout. Někdo na mě z davu zařval, že pro nás dojede dodávka a doveze nás na nádro. Dodávka dojela, ale úplně narvaná. Tak nám řekli, že nás naberou cestou zpátky. Dlouho se nic nedělo a já furt Lukymu slibovala, že už za chvíli tady budou. Začínala jsem být ale trochu nervózní, myslím, že jsem neměla ani nabitej mobil. Prostě jenom já a Luky v lese. Najednou jsem si začala uvědomovat, že možná žádná dodávka nepřijede, že to prostě budeme muset dojít. Jenomže já tu trasu šla jednou a dost nepozorně. Naštěstí tam vedla skoro přímá cesta. S Lukym jsme se museli nějak smířit, že to dojdeme, a tak vedle nekonečného opakování, že už tam budem, jsme si začali zpívat a sbírali jsme klacky a kytky a s občasnými pauzami jsme došli až do vesnice. Tam už jsme se nějak vymotali a na nádraží jsme došli asi s 30-ti minutovým zpožděním. No, byla to intenzivní skoro hodinka s Lukym, která pro mě tehdy znamenala jeden z nejsilnějších vstupních zážitků do Ramusu.

Druhý vyprávění je podobná situace s Kubou. Tábůrek, jeli jsme se koupat a dva lidi se už nevešli do dodávky. Ta pro nás měla asi za 20 minut dojet zpět, až odveze první část osazenstva na koupání. A tak jsem se s Kubou vydali po výhni silnice vstříc koupališti sami. Já tou dobou začínala být nemocná a necítila jsem se tak úplně fit. Kuba byl ale skvělej společník a celou cestu mě bavil srandičkama, ať už zábavnýma komentářema k jménům vesnic, nebo zážitky s pivem, co kde ochutnal. No nebudu lhát, po půl hodině jsem netrpělivě vyhlížela dodávku, kde je, a jak dlouho se ještě budeme péct na silnici. Zároveň ta cesta s Kubou byla taková pohodička a totální úlet v jednom, že jsem si to vlastně fakt dost užila a zbytek léta na to vzpomínala. Tyhle zážitky nejdou úplně dobře předat a možná je to tak i lepší, ale určitě je hodně asistentů taky někdy zažilo a třeba se se mnou shodnou, že jsou to momenty, kdy se tak trochu zastaví čas.“