Naše jemná parta v březnu nasedla do rakety a vypravila se do kosmu, někde též nazývaného Lomnice nad Lužnicí. Jak to na této dosud asi naší nejdůkladněji zachycené víkendové akci vypadalo uvidíte zde.
Autorka plakátku je Tonička.
„Kdybych nikdy nepotkala Ramus, byla bych sama v sobě mnohem míň svobodná. Dostala jsem se k němu jako sedmnáctiletý pískle a jela jsem rovnou na drsnej tábor. Malýho ptáčátka se ujali velký zvířata a týden potom, co jsme se všichni poznali, jsme na skupinovým putování seděli v hospodě v Litomyšli a rozhodli se, že si uděláme veliký dobrodružství a pojedeme prvním vlakem, co najdeme, na čtvrtou zastávku. Dělali jsme si velký iluze, že to bude mezinárodní expres na Slovensko, jenže z Litomyšle jezdí jenom osobáčky jedním jediným směrem. Pro malou Kateřinu to tehdy otevřelo hrozně velkej svět – mohli jsme dělat kraviny, my jsme si mohli dělat, co jsme jenom chtěli. Na to Slovensko jsem se s Ramusem dostala o dva roky později, když jsme jako skupinka dostali za úkol dostopovat do tábora a my jsme se na to vykašlali a dojeli vlakem až do Kút a v tom vlaku pak nefungovala plošina a my a spousta spolucestujících jsme vytahovali vozejk ven ručně. Pak jsme si lehli na nástupiště, koukali na západ slunce a od tý doby vím, že svoboda chutná jako chleba s hořčicí a účtenka v eurech, aby se byrokratka nenudila.“
„Já jsem měla na táboře přezdívku Hladový šerif. Jojó. Ramusákům vzkazuju, ať se maj dobře, že na ně myslím. A Vráťu už jsem dlouho neviděla a chtěla bych ho pozdravit.“
„Mám fakt spoustu různě skvělejch Ramusích zážitků, většinou to jsou takový ty bizarní vtipný situace, který se daj jen těžko převyprávět tak, aby neztratily na kráse a srandě. Ale jeden z mejch oblíbenejch zážitků je ještě trochu jinej. Takovej spíš kouzelně poklidnej, což asi neni pro Ramus tak typický. To jsme si jednou takhle, když už všichni spali, vyšli na legendovym táboře na noční procházku. Šli jsme po tmě lesem, já jsem se trochu bála, protože jsem celkem strašpytel, a došli až k rybníku. Byla hrozná zima, ale v tu chvíli jsem to najednou nějak nevnímala. Vlezli jsme do vody, jenom tak splývali na hladině, koukali na hvězdy a Vojta nám ukazoval různý souhvězdí a vyprávěl o nich. Ani nevim, jestli to byla pravda, nebo si to vymejšlel, ale to je asi jedno, protože kouzelný to bylo stejně. Všechno se v tu chvíli tak nějak zastavilo a hezky spojilo, ty pocity, zážitky a únava z celýho dne a těšení na to, co zase přijde. To jsem si připadala nejlíp, že jsem přesně tam, kde mám bejt a nikde jinde na světě bych v tu chvíli bejt nechtěla.“
Máme tu naši oblíbenou každoroční povinnost. Děkujeme všem našim podporovatelům a podporovatelkám, že můžeme pořád frčet bez grantů a dotací! Díky za vaše dary! Tady najdete seznam významných dárců za minulý rok. Přikládáme i vyúčtování poslední úspěšné benefiční aukce a díky směřuje i vám všem, co jste dražili!
„S Ramusem jsem nejvíc zmokla loni na velkym putování. Přístřech na přespání se podařilo postavit jen jeden, a to nestačilo ani pro stání, natož pro ležení. Tak jsme se rozhodli všechny navozit zpátky do tábora. Když jsem jako jeden z řidičů přijela pro zbytek zmoklých Ramusáků, musela jsem některé skoro přemlouvat, aby se nechali vzít zpátky do tábora. Mezitím si tam zařídili ohýnek, zpívali, pili čaj a měli se fajn. I takový to může s Ramusem v blbym počasí být.“
„Do Ramusu jsem se dostal přes svoji ségru Jitku. Bylo mi 10 a rodiče nás poslali na letní tábor v Novohradkách, kde už Jitka jednou byla a děsně se jí tam líbilo. Tenkrát to zřizoval Jedličkův ústav tušim, ale nejsem si jistej. Byly tam týpý, krásná příroda a po pár dnech naše vedoucí zavřeli do dřevěný klece na 5 dní nějaký padouši. V tý kleci těch 5 lidí trávilo celej den a dostávali jenom suchej chleba a vodu, no a nám jich bylo líto, tak jsme jim pašovali jídlo přes stráže u tohohle vězení. Sušenky ve svetru, rejži ve vložkách a tak. Hlavně už tenkrát tam jezdili skvělý lidi, tak jsem začal jezdit každej rok. Pak se nějak měnily organizace, pod kterejma tábor byl, změnila se louka a mě bylo najednou dvacet a nikdo už nechtěl tábory vést, protože už všichni měli vystudovaný školy a museli vydělávat peníze, nebo se jim už nechtělo. Já jsem ještě studoval, vydělávat jsem moc nemusel a docela se mi chtělo, tak jsem se stal vedoucím tábora. Byla to fuška, ale tábor byl hezkej. Jenže já měl pocit, že bych tomu mohl dát víc, nebo že by si to zasloužilo dát tomu víc, a že já to po 11 letech táborů nezvládnu. Takže jsem to vedení táborů předal dál. Jenomže se ukázalo, že vůbec nedává smysl to dělat pod organizací, která sídlí v Jindřichově hradci a nikdo tam po těch letech už vlastně nikoho nezná a vozit tam účetnictví je vopruz. No a tak Matouš Glanc, kterej po mě převzal vedení, přišel s nápadem, že bychom si teda mohli založit vlastní neziskovku, pod kterou bychom tábory dělali, mě to přišlo jako báječnej nápad a spolu s Markem Růžičkou jsme založili Ramus. To proto, že ta organizace, pod kterou se tábory dělali předtím, se jmenovala Proutek a Ramus je latinsky větev a my jsme chtěli říct, že jsme fakt tvrdý. Aspoň tvrdší než proutek.“
„K Ramusu jsem se dostal už před více jak deseti lety, panečku! Bylo to takový uskutečnění mojí životní touhy nějak se věnovat lidem s mentálním handicapem. A byla to klasická nevyzrálá láska na první pohled. Počáteční euforii střídaly různý výkyvy, který kopírovaly to, jak jsem se zrovna měl v životě. Někdy jsem si dal třeba i delší pauzu a někdy to zas bylo intenzivní. Nakonec se to ustálilo na tom, že jsem dělal tábory, chvíli jsem i jakoby dělal legenďácký akce (stihl jsem jednu víkendovku udělat a další naplánovat), ale to utnul covid. Stejně jsem se na to tehdy moc necítil, tak jsem za to byl vlastně rád. Táborů jsem udělal celkem šest, tímto vzdávám hold a díky všem, kdo to dělali se mnou a pomáhali s přípravou a plánováním. Tentokrát to bylo naposled, plynule se tím pro mě ramusení přelévá do další fáze, jejíž obsah zatím není úplně zřejmý.
Jinak jsem v Ramusu našel spoustu přátel a kamarádů, hodně srandy a zábavy, nějaký ponožky a samozřejmě Martu, se kterou teď máme rodinu. Těch ramusích rodin vůbec taky přibejvá, to je takovej dobrej novej element. Přijde mi hodně dobrý, když na víkendovku jedou děti. To bych asi Ramusu přál do budoucna navíc – hodně dětí. K již klasickému a neodmyslitelnému – hodně lásky, srandy a dobrodružství.“
