Autor: Káča Kozáková

„Hodně mě baví jak jsou některý situace v Ramusu v dobrým smyslu tak absurdní. Ještě jsem nezažila tak fajn partičku lidí, kteří by se nebáli bizarních rozhovorů a zážitků, byli tolik otevřený nevšednosti a různorodosti úplně ve všem. Je skvělý potkávat se s tolika odlišnejma životníma příběhama, nastaveníma, zkušenostma a postojema. Každej má jiný tempo, někdo vnímá stejnou věc úplně jinak a reaguje úplně neočekávaně. To zažívá určitě každej člověk v určitý míře denně. V Ramusu je to ale dost intenzivní. Ze začátku mě to vždycky trochu vyvede z míry, hlavně dřív jsem bývala zmatená. Dostanu se často do podivný situace, která se třeba nejdřív zdá neuvěřitelná, neřešitelná, vyžaduje velkej krok mimo vlastní komfort nebo se při ní cejtim trochu trapně. Brzo se ale člověk uvolní a otevře se jinakosti a baví ho ty podivný rozpaky, který už zdaleka nejsou tak rozpačitý. Čas tak nějak plyne a nezáleží na prkotinách, opadává trápení a nepříjemná nejistota ze všeho možnýho, hlavně toho neznámýho a novýho. A člověku se proměňuje pohled na osobní strasti a víc se tak nějak raduje a je si bližší s ostatníma.“

„Na mém úplně prvním táboře jsem při odchodu z tábořiště zůstala nějak pozadu s Lukym. Chtěl si odskočit, a pak už jsme zbytek nemohli doběhnout. Někdo na mě z davu zařval, že pro nás dojede dodávka a doveze nás na nádro. Dodávka dojela, ale úplně narvaná. Tak nám řekli, že nás naberou cestou zpátky. Dlouho se nic nedělo a já furt Lukymu slibovala, že už za chvíli tady budou. Začínala jsem být ale trochu nervózní, myslím, že jsem neměla ani nabitej mobil. Prostě jenom já a Luky v lese. Najednou jsem si začala uvědomovat, že možná žádná dodávka nepřijede, že to prostě budeme muset dojít. Jenomže já tu trasu šla jednou a dost nepozorně. Naštěstí tam vedla skoro přímá cesta. S Lukym jsme se museli nějak smířit, že to dojdeme, a tak vedle nekonečného opakování, že už tam budem, jsme si začali zpívat a sbírali jsme klacky a kytky a s občasnými pauzami jsme došli až do vesnice. Tam už jsme se nějak vymotali a na nádraží jsme došli asi s 30-ti minutovým zpožděním. No, byla to intenzivní skoro hodinka s Lukym, která pro mě tehdy znamenala jeden z nejsilnějších vstupních zážitků do Ramusu.

Druhý vyprávění je podobná situace s Kubou. Tábůrek, jeli jsme se koupat a dva lidi se už nevešli do dodávky. Ta pro nás měla asi za 20 minut dojet zpět, až odveze první část osazenstva na koupání. A tak jsem se s Kubou vydali po výhni silnice vstříc koupališti sami. Já tou dobou začínala být nemocná a necítila jsem se tak úplně fit. Kuba byl ale skvělej společník a celou cestu mě bavil srandičkama, ať už zábavnýma komentářema k jménům vesnic, nebo zážitky s pivem, co kde ochutnal. No nebudu lhát, po půl hodině jsem netrpělivě vyhlížela dodávku, kde je, a jak dlouho se ještě budeme péct na silnici. Zároveň ta cesta s Kubou byla taková pohodička a totální úlet v jednom, že jsem si to vlastně fakt dost užila a zbytek léta na to vzpomínala. Tyhle zážitky nejdou úplně dobře předat a možná je to tak i lepší, ale určitě je hodně asistentů taky někdy zažilo a třeba se se mnou shodnou, že jsou to momenty, kdy se tak trochu zastaví čas.“

„Ramus mě doprovází už patnáct let mýho života. A děkuju mu, že se mnou vydržel a neopustil mě, i ve chvílích, kdy mi nebylo úplně do skoku. Takovej parťák, co když mu jdete po boku s otevřenou náručí a srdcem, tak vás toho děsně moc naučí a taky vás dost posílí. A co mě teda naučil, krom toho, jak skvělí lidi a příroda můžou v Ramusím světě existovat? Umím se díky němu prodírat bahnem mezi stádem krav a tlačit přitom někoho na vozíku. Hledat po zvuku píšťalky ztraceného a dobře se schovávajícího člověka, který nechce na procházku. Nerozčílit se, když mi někdo načůrá do nového péřového spacáku proto, abych byla v noci vzhůru a hlídala ho. Vařit na ohni pro 40 hladových lidí, i když jsem třeba těhotná nebo mám nově sešroubovanou ruku. Poznání, že Benátky, které se považují za jedno z nejbariérovějších měst, se dají s Ramusem bezbariérové udělat. A třeba taky to, že zaměnit kapičky s halucinogeny s kapičkami CBD se nevyplácí. A krom těch mnoha a mnoha nezapomenutelných zážitků s Ramusími lidmi, mi dal možná ještě víc těch zážitků, které mě učili s lidmi vycházet a sdílet s nimi to své bytí tady na světě. A jak řekla jednou Evička: „Láska nezná hranice“. Ramus je láska. Díky!“

„Ramus mi dal čepici (kterou jsem ztratila), knihu (tu jsem taky ztratila) a kšiltku (tu ještě mám), spoustu nečekaných zážitků, díry ve spacáku a v oblečení, nekonečno kamarádek a kamarádů, bolest zad, kafe z hrnce a čokošku u ohně, propocený tričko, když tlačíš vozejk do kopce, a medaili za přínos lidstvu (vyrobila jsem držák na hakzlpapír na latry, protože byl pořád mokrej). Naučil mě spoustu novejch a vymyšlenejch písniček a nestydět se hrát na kytaru před lidma. Ramus mi dal i hodně emocí (trochu pláče, ale násobně víc bžundy a radostnejch momentů), mikinu po Elišce, divnomikinu po Vojtovi Zelenkovi, šaty od Káči, kérky, výstavu obrázků na téma uhlí, kterou mám furt doma a taky párkrát průjem. Naučil mě trpělivosti a adaptaci (protože na Ramusu nic nikdy není tak, jak bylo plánovaný), mnoho teoretické znalosti o epilepsii, pít gintonic z úst do úst (to jsme vymyslely s Johankou a Kájou a myslím, že jinde by se to nechytlo) a pak mít kocovinu, ale přepít ji, najít v sobě dětskou radost, když stavíš domeček z jehličí a běháš s papírkama po lese, pořádně vylízat ešus abych ho nemusela moc mejt a taky rapování z hlavy při bimbítn rebetenu. Dal mi výlety od Krkonoš do Budapešti a hromadu dobrodružství. Ale hlavně to přátelství! A taky mi vzal spoustu víkendů a půlku prázdnin, ale stálo to za to.“

Naše jemná parta v březnu nasedla do rakety a vypravila se do kosmu, někde též nazývaného Lomnice nad Lužnicí. Jak to na této dosud asi naší nejdůkladněji zachycené víkendové akci vypadalo uvidíte zde.
Autorka plakátku je Tonička.

„Kdybych nikdy nepotkala Ramus, byla bych sama v sobě mnohem míň svobodná. Dostala jsem se k němu jako sedmnáctiletý pískle a jela jsem rovnou na drsnej tábor. Malýho ptáčátka se ujali velký zvířata a týden potom, co jsme se všichni poznali, jsme na skupinovým putování seděli v hospodě v Litomyšli a rozhodli se, že si uděláme veliký dobrodružství a pojedeme prvním vlakem, co najdeme, na čtvrtou zastávku. Dělali jsme si velký iluze, že to bude mezinárodní expres na Slovensko, jenže z Litomyšle jezdí jenom osobáčky jedním jediným směrem. Pro malou Kateřinu to tehdy otevřelo hrozně velkej svět – mohli jsme dělat kraviny, my jsme si mohli dělat, co jsme jenom chtěli. Na to Slovensko jsem se s Ramusem dostala o dva roky později, když jsme jako skupinka dostali za úkol dostopovat do tábora a my jsme se na to vykašlali a dojeli vlakem až do Kút a v tom vlaku pak nefungovala plošina a my a spousta spolucestujících jsme vytahovali vozejk ven ručně. Pak jsme si lehli na nástupiště, koukali na západ slunce a od tý doby vím, že svoboda chutná jako chleba s hořčicí a účtenka v eurech, aby se byrokratka nenudila.“

„Já jsem měla na táboře přezdívku Hladový šerif. Jojó. Ramusákům vzkazuju, ať se maj dobře, že na ně myslím. A Vráťu už jsem dlouho neviděla a chtěla bych ho pozdravit.“