1. března večer se utužovala asistentská parta za pomoci cíleného koulení. Kamarádství zdar a díky všem co se dokulili!

Máme tu naši oblíbenou každoroční povinnost. Děkujeme všem našim podporovatelům a podporovatelkám, že můžeme pořád frčet bez grantů a dotací! Díky za vaše dary! Tady najdete seznam významných dárců za minulý rok. Přikládáme i vyúčtování poslední úspěšné benefiční aukce a díky směřuje i vám všem, co jste dražili!

„S Ramusem jsem nejvíc zmokla loni na velkym putování. Přístřech na přespání se podařilo postavit jen jeden, a to nestačilo ani pro stání, natož pro ležení. Tak jsme se rozhodli všechny navozit zpátky do tábora. Když jsem jako jeden z řidičů přijela pro zbytek zmoklých Ramusáků, musela jsem některé skoro přemlouvat, aby se nechali vzít zpátky do tábora. Mezitím si tam zařídili ohýnek, zpívali, pili čaj a měli se fajn. I takový to může s Ramusem v blbym počasí být.“

„Do Ramusu jsem se dostal přes svoji ségru Jitku. Bylo mi 10 a rodiče nás poslali na letní tábor v Novohradkách, kde už Jitka jednou byla a děsně se jí tam líbilo. Tenkrát to zřizoval Jedličkův ústav tušim, ale nejsem si jistej. Byly tam týpý, krásná příroda a po pár dnech naše vedoucí zavřeli do dřevěný klece na 5 dní nějaký padouši. V tý kleci těch 5 lidí trávilo celej den a dostávali jenom suchej chleba a vodu, no a nám jich bylo líto, tak jsme jim pašovali jídlo přes stráže u tohohle vězení. Sušenky ve svetru, rejži ve vložkách a tak. Hlavně už tenkrát tam jezdili skvělý lidi, tak jsem začal jezdit každej rok. Pak se nějak měnily organizace, pod kterejma tábor byl, změnila se louka a mě bylo najednou dvacet a nikdo už nechtěl tábory vést, protože už všichni měli vystudovaný školy a museli vydělávat peníze, nebo se jim už nechtělo. Já jsem ještě studoval, vydělávat jsem moc nemusel a docela se mi chtělo, tak jsem se stal vedoucím tábora. Byla to fuška, ale tábor byl hezkej. Jenže já měl pocit, že bych tomu mohl dát víc, nebo že by si to zasloužilo dát tomu víc, a že já to po 11 letech táborů nezvládnu. Takže jsem to vedení táborů předal dál. Jenomže se ukázalo, že vůbec nedává smysl to dělat pod organizací, která sídlí v Jindřichově hradci a nikdo tam po těch letech už vlastně nikoho nezná a vozit tam účetnictví je vopruz. No a tak Matouš Glanc, kterej po mě převzal vedení, přišel s nápadem, že bychom si teda mohli založit vlastní neziskovku, pod kterou bychom tábory dělali, mě to přišlo jako báječnej nápad a spolu s Markem Růžičkou jsme založili Ramus. To proto, že ta organizace, pod kterou se tábory dělali předtím, se jmenovala Proutek a Ramus je latinsky větev a my jsme chtěli říct, že jsme fakt tvrdý. Aspoň tvrdší než proutek.“

„K Ramusu jsem se dostal už před více jak deseti lety, panečku! Bylo to takový uskutečnění mojí životní touhy nějak se věnovat lidem s mentálním handicapem. A byla to klasická nevyzrálá láska na první pohled. Počáteční euforii střídaly různý výkyvy, který kopírovaly to, jak jsem se zrovna měl v životě. Někdy jsem si dal třeba i delší pauzu a někdy to zas bylo intenzivní. Nakonec se to ustálilo na tom, že jsem dělal tábory, chvíli jsem i jakoby dělal legenďácký akce (stihl jsem jednu víkendovku udělat a další naplánovat), ale to utnul covid. Stejně jsem se na to tehdy moc necítil, tak jsem za to byl vlastně rád. Táborů jsem udělal celkem šest, tímto vzdávám hold a díky všem, kdo to dělali se mnou a pomáhali s přípravou a plánováním. Tentokrát to bylo naposled, plynule se tím pro mě ramusení přelévá do další fáze, jejíž obsah zatím není úplně zřejmý.

Jinak jsem v Ramusu našel spoustu přátel a kamarádů, hodně srandy a zábavy, nějaký ponožky a samozřejmě Martu, se kterou teď máme rodinu. Těch ramusích rodin vůbec taky přibejvá, to je takovej dobrej novej element. Přijde mi hodně dobrý, když na víkendovku jedou děti. To bych asi Ramusu přál do budoucna navíc – hodně dětí. K již klasickému a neodmyslitelnému – hodně lásky, srandy a dobrodružství.“