fotky / vymazaná paměť
KLECANY. Šedavá mračna houstnou a shlukují se, obklopují pahorky nezkrotné zeleně, která se divoce a výhružně klene okolo porůznu roztroušených rozpadajících se betonových staveb. Ani malebné domečky se zahrádkami, ani výhled na řeku nemohou překonat tíživou náladu z té pochmurné podívané. Vítr se chladně a bezohledně prožene okolo, listí zašumí a těžké kapky dopadají k zemi v znepokojivém rytmu.
V bezedných kalužích rozpínajících se od jedné strany cesty k druhé, hrozivě se zrcadlí fasáda obludné haly. Cestu k ní zahrazuje prorezlý skřípající plot, na němž spočívá opršelý nápis „LABORATOŘ“. Snad ani není divu, že tu někde má svoje doupě šílený vědec, který se neštítí unášet lidi a provádět na nich své obskurní pokusy.
Jenže když se ráno probudíme a zjistíme, že nás je o jednoho méně, už to není žádná legrace. „Kde je Jáchym?!“ ozývá se ze všech stran.
Najdeme ho až o několik hodin později, dole u řeky, zavřeného v autě. Oblečený je v podivném overalu, oholené vlasy, na čele čárový kód, na hrudi číslice. Pohled je to děsivý, každému je jasné, že s ním něco není v pořádku. A je to vůbec ještě Jáchym? Leží, nehýbe se, prázdný pohled upírá vzhůru, nemluví, nepoznává nás.
„Takhle se dělaj kroky, Jáchyme, dívej,“ předvádí Hanka, zatímco ho Kuba za ruce vší silou táhne z kufru auta. Nakonec, podpírán ostatními, zvládne Jáchym udělat několik kroků. A tak je rozhodnuto, že půjde s námi, že ho tu nenecháme a že se pokusíme mu pomoct – ať už to znamená cokoliv.
Jdeme, nahoru do kopce, stále výš, brodíme se potokem, přenášíme se navzájem přes louže, přeskakujeme kameny. Jáchyma vlečeme s sebou, chvílemi vede on nás, vypadá to, že poznává cestu, pak se zas otáčí, utíká, hlavu si kryje rukama, jako by se bál…
Nakonec ji objevíme. Helmu. Je veliká, bílá, spletité dráty z ní trčí všemi směry. Vzadu je k ní připevněno jakési zařízení se škvírou – tam patří diskety, na které je možné přehrát a uložit něčí osobnost. Vypadá to všechno jako sci-fi, ale je to realita. Tak snadné je zničit člověka. Diskety nacházíme po cestě, postupně Jáchymovi vracíme pohyb, emoce i řeč, ale něco stále chybí. Paměť, kterou nikde nenajdeme, se pokoušíme vyléčit po svém. Vyprávíme, přehráváme scénky, ale teprve když nás přijedou navštívit kamarádi, přivezou písničky a film, rozpomene se Jáchym, kdo jsme i kdo je on sám, a je zachráněn.
Na oslavu tančíme okolo ohně a k prasknutí se přejíme sladkostmi. Dobrou náladu nám zkazí až v neděli ráno dopis nalezený u vrat. „Vraťte mi můj výzkumný objekt,“ dožaduje se v něm vědec schůzky na místní vyhlídce, kde mu máme v pravé poledne předat Jáchyma, jinak nás prý vymaže všechny.
Rozhodně o Jáchyma nechceme znovu přijít, vymýšlíme proto na šíleného doktora past. „Hele, co kdybychom mu nasypali do čaje ňákej jed, a zlikvidovali ho?“ „Vrhnem se všichni na něj a svážeme ho!“ „Já se převlíknu za Jáchyma a budu taková návnada!“ Nakonec se ozve docela jiný názor: „Co takhle ho radši změnit, aby začal bejt hodnej?“ Souhlasíme, ostatně géniů je na světě málo, proč jimi tedy plýtvat? Ať tenhle raději namíří své schopnosti ke konání dobrých skutků.
A tak se dokola posílá ona helma, každý nahrává své dobré myšlenky. Co je vlastně dobré a hezké? „Mít kamarády, mít se na koho spolehnout.“ „Pomáhat ostatním, dělat jim radost.“ „Mít svobodu, moct se sám za sebe rozhodovat.“ „Mít vzpomínky na minulost a vyhlídky do budoucnosti.“ „Vědět, že se na mě maminka těší.“ „Vědět, že i když se babička s dědou někdy hádají, zůstanou spolu, protože se mají rádi.“
Vydáváme se na malebnou vyhlídku, tentokrát nás doprovází pěkné počasí a dává tušit, že vše dobře dopadne. Jaké je to překvapení, když zjistíme, že bláznivý vědec, který si tu s námi tak zahrává, měří sotva metr padesát a mluví líbezným dívčím hláskem! Takhle že vypadá zlo?
Helma je nasazena, doktor si uvědomuje své chyby, omlouvá se, slibuje, že až do konce života bude lidem pomáhat. Vrací se s námi ke skautské chatě. A to je konec příběhu, k němuž není co dodat.