„Ramus mi dal čepici (kterou jsem ztratila), knihu (tu jsem taky ztratila) a kšiltku (tu ještě mám), spoustu nečekaných zážitků, díry ve spacáku a v oblečení, nekonečno kamarádek a kamarádů, bolest zad, kafe z hrnce a čokošku u ohně, propocený tričko, když tlačíš vozejk do kopce, a medaili za přínos lidstvu (vyrobila jsem držák na hakzlpapír na latry, protože byl pořád mokrej). Naučil mě spoustu novejch a vymyšlenejch písniček a nestydět se hrát na kytaru před lidma. Ramus mi dal i hodně emocí (trochu pláče, ale násobně víc bžundy a radostnejch momentů), mikinu po Elišce, divnomikinu po Vojtovi Zelenkovi, šaty od Káči, kérky, výstavu obrázků na téma uhlí, kterou mám furt doma a taky párkrát průjem. Naučil mě trpělivosti a adaptaci (protože na Ramusu nic nikdy není tak, jak bylo plánovaný), mnoho teoretické znalosti o epilepsii, pít gintonic z úst do úst (to jsme vymyslely s Johankou a Kájou a myslím, že jinde by se to nechytlo) a pak mít kocovinu, ale přepít ji, najít v sobě dětskou radost, když stavíš domeček z jehličí a běháš s papírkama po lese, pořádně vylízat ešus abych ho nemusela moc mejt a taky rapování z hlavy při bimbítn rebetenu. Dal mi výlety od Krkonoš do Budapešti a hromadu dobrodružství. Ale hlavně to přátelství! A taky mi vzal spoustu víkendů a půlku prázdnin, ale stálo to za to.“

Naše jemná parta v březnu nasedla do rakety a vypravila se do kosmu, někde též nazývaného Lomnice nad Lužnicí. Jak to na této dosud asi naší nejdůkladněji zachycené víkendové akci vypadalo uvidíte zde.
Autorka plakátku je Tonička.

„Kdybych nikdy nepotkala Ramus, byla bych sama v sobě mnohem míň svobodná. Dostala jsem se k němu jako sedmnáctiletý pískle a jela jsem rovnou na drsnej tábor. Malýho ptáčátka se ujali velký zvířata a týden potom, co jsme se všichni poznali, jsme na skupinovým putování seděli v hospodě v Litomyšli a rozhodli se, že si uděláme veliký dobrodružství a pojedeme prvním vlakem, co najdeme, na čtvrtou zastávku. Dělali jsme si velký iluze, že to bude mezinárodní expres na Slovensko, jenže z Litomyšle jezdí jenom osobáčky jedním jediným směrem. Pro malou Kateřinu to tehdy otevřelo hrozně velkej svět – mohli jsme dělat kraviny, my jsme si mohli dělat, co jsme jenom chtěli. Na to Slovensko jsem se s Ramusem dostala o dva roky později, když jsme jako skupinka dostali za úkol dostopovat do tábora a my jsme se na to vykašlali a dojeli vlakem až do Kút a v tom vlaku pak nefungovala plošina a my a spousta spolucestujících jsme vytahovali vozejk ven ručně. Pak jsme si lehli na nástupiště, koukali na západ slunce a od tý doby vím, že svoboda chutná jako chleba s hořčicí a účtenka v eurech, aby se byrokratka nenudila.“

„Já jsem měla na táboře přezdívku Hladový šerif. Jojó. Ramusákům vzkazuju, ať se maj dobře, že na ně myslím. A Vráťu už jsem dlouho neviděla a chtěla bych ho pozdravit.“