„Do Ramusu jsem se dostal omylem někdy pět let zpátky, když jsem pomáhal dávat dohromady naší fakultní kavárnu a přišel jeden z našich klientů a zeptal se mě, jestli nechci jet na víkendovku. Tak jsem jel a už jsem tu zůstal. Zažitků s Ramusem mám nespočet. Vždycky si ale vzpomenu, jak jsem tahal kamaráda na vozíku z pole, kam jsem s nim omylem sjel ze silnice. On se jenom smál, jelikož se mu nic nestalo, a mně nezbylo než se smát taky. Nebo když se nám na putování urvalo madlo od vozíku cestou dolů z prudkého kopce. Oba asistenti co jsme tam byli jsme hned skočili rybičku, abychom našeho kamaráda nenašli dole pod kopcem. To mě potom nejvíc fascinuje, jak i když se pokazí co může, na Ramusu zázrakem všechno dobře dopadne.“
