„Na mém úplně prvním táboře jsem při odchodu z tábořiště zůstala nějak pozadu s Lukym. Chtěl si odskočit, a pak už jsme zbytek nemohli doběhnout. Někdo na mě z davu zařval, že pro nás dojede dodávka a doveze nás na nádro. Dodávka dojela, ale úplně narvaná. Tak nám řekli, že nás naberou cestou zpátky. Dlouho se nic nedělo a já furt Lukymu slibovala, že už za chvíli tady budou. Začínala jsem být ale trochu nervózní, myslím, že jsem neměla ani nabitej mobil. Prostě jenom já a Luky v lese. Najednou jsem si začala uvědomovat, že možná žádná dodávka nepřijede, že to prostě budeme muset dojít. Jenomže já tu trasu šla jednou a dost nepozorně. Naštěstí tam vedla skoro přímá cesta. S Lukym jsme se museli nějak smířit, že to dojdeme, a tak vedle nekonečného opakování, že už tam budem, jsme si začali zpívat a sbírali jsme klacky a kytky a s občasnými pauzami jsme došli až do vesnice. Tam už jsme se nějak vymotali a na nádraží jsme došli asi s 30-ti minutovým zpožděním. No, byla to intenzivní skoro hodinka s Lukym, která pro mě tehdy znamenala jeden z nejsilnějších vstupních zážitků do Ramusu.
Druhý vyprávění je podobná situace s Kubou. Tábůrek, jeli jsme se koupat a dva lidi se už nevešli do dodávky. Ta pro nás měla asi za 20 minut dojet zpět, až odveze první část osazenstva na koupání. A tak jsem se s Kubou vydali po výhni silnice vstříc koupališti sami. Já tou dobou začínala být nemocná a necítila jsem se tak úplně fit. Kuba byl ale skvělej společník a celou cestu mě bavil srandičkama, ať už zábavnýma komentářema k jménům vesnic, nebo zážitky s pivem, co kde ochutnal. No nebudu lhát, po půl hodině jsem netrpělivě vyhlížela dodávku, kde je, a jak dlouho se ještě budeme péct na silnici. Zároveň ta cesta s Kubou byla taková pohodička a totální úlet v jednom, že jsem si to vlastně fakt dost užila a zbytek léta na to vzpomínala. Tyhle zážitky nejdou úplně dobře předat a možná je to tak i lepší, ale určitě je hodně asistentů taky někdy zažilo a třeba se se mnou shodnou, že jsou to momenty, kdy se tak trochu zastaví čas.“