HUMANS OF RAMUS ・❥・Bára

„Na mém úplně prvním táboře jsem při odchodu z tábořiště zůstala nějak pozadu s Lukym. Chtěl si odskočit, a pak už jsme zbytek nemohli doběhnout. Někdo na mě z davu zařval, že pro nás dojede dodávka a doveze nás na nádro. Dodávka dojela, ale úplně narvaná. Tak nám řekli, že nás naberou cestou zpátky. Dlouho se nic nedělo a já furt Lukymu slibovala, že už za chvíli tady budou. Začínala jsem být ale trochu nervózní, myslím, že jsem neměla ani nabitej mobil. Prostě jenom já a Luky v lese. Najednou jsem si začala uvědomovat, že možná žádná dodávka nepřijede, že to prostě budeme muset dojít. Jenomže já tu trasu šla jednou a dost nepozorně. Naštěstí tam vedla skoro přímá cesta. S Lukym jsme se museli nějak smířit, že to dojdeme, a tak vedle nekonečného opakování, že už tam budem, jsme si začali zpívat a sbírali jsme klacky a kytky a s občasnými pauzami jsme došli až do vesnice. Tam už jsme se nějak vymotali a na nádraží jsme došli asi s 30-ti minutovým zpožděním. No, byla to intenzivní skoro hodinka s Lukym, která pro mě tehdy znamenala jeden z nejsilnějších vstupních zážitků do Ramusu.

Druhý vyprávění je podobná situace s Kubou. Tábůrek, jeli jsme se koupat a dva lidi se už nevešli do dodávky. Ta pro nás měla asi za 20 minut dojet zpět, až odveze první část osazenstva na koupání. A tak jsem se s Kubou vydali po výhni silnice vstříc koupališti sami. Já tou dobou začínala být nemocná a necítila jsem se tak úplně fit. Kuba byl ale skvělej společník a celou cestu mě bavil srandičkama, ať už zábavnýma komentářema k jménům vesnic, nebo zážitky s pivem, co kde ochutnal. No nebudu lhát, po půl hodině jsem netrpělivě vyhlížela dodávku, kde je, a jak dlouho se ještě budeme péct na silnici. Zároveň ta cesta s Kubou byla taková pohodička a totální úlet v jednom, že jsem si to vlastně fakt dost užila a zbytek léta na to vzpomínala. Tyhle zážitky nejdou úplně dobře předat a možná je to tak i lepší, ale určitě je hodně asistentů taky někdy zažilo a třeba se se mnou shodnou, že jsou to momenty, kdy se tak trochu zastaví čas.“



HUMANS OF RAMUS ・❥・Bára

„Ramus mě doprovází už patnáct let mýho života. A děkuju mu, že se mnou vydržel a neopustil mě, i ve chvílích, kdy mi nebylo úplně do skoku. Takovej parťák, co když mu jdete po boku s otevřenou náručí a srdcem, tak vás toho děsně moc naučí a taky vás dost posílí. A co mě teda naučil, krom toho, jak skvělí lidi a příroda můžou v Ramusím světě existovat? Umím se díky němu prodírat bahnem mezi stádem krav a tlačit přitom někoho na vozíku. Hledat po zvuku píšťalky ztraceného a dobře se schovávajícího člověka, který nechce na procházku. Nerozčílit se, když mi někdo načůrá do nového péřového spacáku proto, abych byla v noci vzhůru a hlídala ho. Vařit na ohni pro 40 hladových lidí, i když jsem třeba těhotná nebo mám nově sešroubovanou ruku. Poznání, že Benátky, které se považují za jedno z nejbariérovějších měst, se dají s Ramusem bezbariérové udělat. A třeba taky to, že zaměnit kapičky s halucinogeny s kapičkami CBD se nevyplácí. A krom těch mnoha a mnoha nezapomenutelných zážitků s Ramusími lidmi, mi dal možná ještě víc těch zážitků, které mě učili s lidmi vycházet a sdílet s nimi to své bytí tady na světě. A jak řekla jednou Evička: „Láska nezná hranice“. Ramus je láska. Díky!“


HUMANS OF RAMUS ・❥・Teja

„Ramus mi dal čepici (kterou jsem ztratila), knihu (tu jsem taky ztratila) a kšiltku (tu ještě mám), spoustu nečekaných zážitků, díry ve spacáku a v oblečení, nekonečno kamarádek a kamarádů, bolest zad, kafe z hrnce a čokošku u ohně, propocený tričko, když tlačíš vozejk do kopce, a medaili za přínos lidstvu (vyrobila jsem držák na hakzlpapír na latry, protože byl pořád mokrej). Naučil mě spoustu novejch a vymyšlenejch písniček a nestydět se hrát na kytaru před lidma. Ramus mi dal i hodně emocí (trochu pláče, ale násobně víc bžundy a radostnejch momentů), mikinu po Elišce, divnomikinu po Vojtovi Zelenkovi, šaty od Káči, kérky, výstavu obrázků na téma uhlí, kterou mám furt doma a taky párkrát průjem. Naučil mě trpělivosti a adaptaci (protože na Ramusu nic nikdy není tak, jak bylo plánovaný), mnoho teoretické znalosti o epilepsii, pít gintonic z úst do úst (to jsme vymyslely s Johankou a Kájou a myslím, že jinde by se to nechytlo) a pak mít kocovinu, ale přepít ji, najít v sobě dětskou radost, když stavíš domeček z jehličí a běháš s papírkama po lese, pořádně vylízat ešus abych ho nemusela moc mejt a taky rapování z hlavy při bimbítn rebetenu. Dal mi výlety od Krkonoš do Budapešti a hromadu dobrodružství. Ale hlavně to přátelství! A taky mi vzal spoustu víkendů a půlku prázdnin, ale stálo to za to.“


BYLI JSME VE VESMÍRU

Naše jemná parta v březnu nasedla do rakety a vypravila se do kosmu, někde též nazývaného Lomnice nad Lužnicí. Jak to na této dosud asi naší nejdůkladněji zachycené víkendové akci vypadalo uvidíte zde.
Autorka plakátku je Tonička.



FURT NĚCO A POŘÁD NIC.