„K Ramusu jsem se dostal už před více jak deseti lety, panečku! Bylo to takový uskutečnění mojí životní touhy nějak se věnovat lidem s mentálním handicapem. A byla to klasická nevyzrálá láska na první pohled. Počáteční euforii střídaly různý výkyvy, který kopírovaly to, jak jsem se zrovna měl v životě. Někdy jsem si dal třeba i delší pauzu a někdy to zas bylo intenzivní. Nakonec se to ustálilo na tom, že jsem dělal tábory, chvíli jsem i jakoby dělal legenďácký akce (stihl jsem jednu víkendovku udělat a další naplánovat), ale to utnul covid. Stejně jsem se na to tehdy moc necítil, tak jsem za to byl vlastně rád. Táborů jsem udělal celkem šest, tímto vzdávám hold a díky všem, kdo to dělali se mnou a pomáhali s přípravou a plánováním. Tentokrát to bylo naposled, plynule se tím pro mě ramusení přelévá do další fáze, jejíž obsah zatím není úplně zřejmý.
Jinak jsem v Ramusu našel spoustu přátel a kamarádů, hodně srandy a zábavy, nějaký ponožky a samozřejmě Martu, se kterou teď máme rodinu. Těch ramusích rodin vůbec taky přibejvá, to je takovej dobrej novej element. Přijde mi hodně dobrý, když na víkendovku jedou děti. To bych asi Ramusu přál do budoucna navíc – hodně dětí. K již klasickému a neodmyslitelnému – hodně lásky, srandy a dobrodružství.“
