„Kdybych nikdy nepotkala Ramus, byla bych sama v sobě mnohem míň svobodná. Dostala jsem se k němu jako sedmnáctiletý pískle a jela jsem rovnou na drsnej tábor. Malýho ptáčátka se ujali velký zvířata a týden potom, co jsme se všichni poznali, jsme na skupinovým putování seděli v hospodě v Litomyšli a rozhodli se, že si uděláme veliký dobrodružství a pojedeme prvním vlakem, co najdeme, na čtvrtou zastávku. Dělali jsme si velký iluze, že to bude mezinárodní expres na Slovensko, jenže z Litomyšle jezdí jenom osobáčky jedním jediným směrem. Pro malou Kateřinu to tehdy otevřelo hrozně velkej svět – mohli jsme dělat kraviny, my jsme si mohli dělat, co jsme jenom chtěli. Na to Slovensko jsem se s Ramusem dostala o dva roky později, když jsme jako skupinka dostali za úkol dostopovat do tábora a my jsme se na to vykašlali a dojeli vlakem až do Kút a v tom vlaku pak nefungovala plošina a my a spousta spolucestujících jsme vytahovali vozejk ven ručně. Pak jsme si lehli na nástupiště, koukali na západ slunce a od tý doby vím, že svoboda chutná jako chleba s hořčicí a účtenka v eurech, aby se byrokratka nenudila.“
