„Ramus jsem poznal tak, že v něm začal fungovat můj kamarád Jirka Richter a já jsem mu záviděl, že dělá něco tak dobrýho. Zpočátku pro mě Ramus byl dobročinná aktivita, „pomáháme vozíčkářům“. Pak jsem si tam našel kamarády, zažil silný věci, z tábora se mi nechtělo zpátky do reality. Potom jsem akce Ramusu začal brát jako seznamku, protože na ně jezdila a jezdí spousta skvělejch holek. Do života mi dal kamarády, který teď vídám míň než bych chtěl. Pomohl mi nebát se vozíčkářů – zpočátku jsem se hodně styděl, nevěděl jsem, jak mluvit s někým na vozíčku nebo s jiným postižením. Teď jsem v tom přirozenej – protože je pro mě přirozený, že lidi s postižením existujou a je s nima potřeba řešit věci, mají zajímavý názory, je s nima sranda, dokážou bejt otravný. Jako lidi bez postižení. Taky jsem se docela dobře naučil přebalovat a krmit, což se mi hodilo, když byla Evička malá. A jezdit s vozíkem přes kořeny.“
// Vernisáž fotek Humans of Ramus už 13. 2 v Rybárně na Kampě zde
