„Do Ramusu jsem se dostal přes svoji ségru Jitku. Bylo mi 10 a rodiče nás poslali na letní tábor v Novohradkách, kde už Jitka jednou byla a děsně se jí tam líbilo. Tenkrát to zřizoval Jedličkův ústav tušim, ale nejsem si jistej. Byly tam týpý, krásná příroda a po pár dnech naše vedoucí zavřeli do dřevěný klece na 5 dní nějaký padouši. V tý kleci těch 5 lidí trávilo celej den a dostávali jenom suchej chleba a vodu, no a nám jich bylo líto, tak jsme jim pašovali jídlo přes stráže u tohohle vězení. Sušenky ve svetru, rejži ve vložkách a tak. Hlavně už tenkrát tam jezdili skvělý lidi, tak jsem začal jezdit každej rok. Pak se nějak měnily organizace, pod kterejma tábor byl, změnila se louka a mě bylo najednou dvacet a nikdo už nechtěl tábory vést, protože už všichni měli vystudovaný školy a museli vydělávat peníze, nebo se jim už nechtělo. Já jsem ještě studoval, vydělávat jsem moc nemusel a docela se mi chtělo, tak jsem se stal vedoucím tábora. Byla to fuška, ale tábor byl hezkej. Jenže já měl pocit, že bych tomu mohl dát víc, nebo že by si to zasloužilo dát tomu víc, a že já to po 11 letech táborů nezvládnu. Takže jsem to vedení táborů předal dál. Jenomže se ukázalo, že vůbec nedává smysl to dělat pod organizací, která sídlí v Jindřichově hradci a nikdo tam po těch letech už vlastně nikoho nezná a vozit tam účetnictví je vopruz. No a tak Matouš Glanc, kterej po mě převzal vedení, přišel s nápadem, že bychom si teda mohli založit vlastní neziskovku, pod kterou bychom tábory dělali, mě to přišlo jako báječnej nápad a spolu s Markem Růžičkou jsme založili Ramus. To proto, že ta organizace, pod kterou se tábory dělali předtím, se jmenovala Proutek a Ramus je latinsky větev a my jsme chtěli říct, že jsme fakt tvrdý. Aspoň tvrdší než proutek.“
