Autor: Jakub

Jistě že ano – není důvod, proč by nemohl. Tak si v roce 1997 odpověděla skupina mladých lidí a rozhodla se, že chce dát možnost dětem a mladým dospělým s různými druhy postižení zažít letní tábor se vším všudy. Založili tak dlouhou linii táborů v Novohradských horách, která dokládá, že je s vůlí možné všechno.

Byla jsem u toho. V srpnu 97 jsem jako jedenáctiletá vyděšená holčička na vozíku přijela na čerstvě pokosenou louku u Česko-Rakouských hranic, pod níž se svižně vinula Malše. To, co na mě čekalo, se naprosto vymykalo všemu, co jsem do té doby zažila. Spali jsme na provizorně sbitých podlážkách v obrovských tee-pee, hladově z ešusů vyjídali vše, co navařila polní kuchyně, chodili na latríny a myli se v ledové Malši. Po dva týdny jsme snášeli nevyzpytatelné novohradské počasí a pár dní jsme dokonce putovali tamní krásnou zvlněnou přírodou jen s nejnutnějšími věcmi. Hlavně jsme se však všichni propadli do příběhu, tenkrát do příběhu o vyhnání Židů z Egypta a hledání země zaslíbené. Ten příběh nesloužil jenom jako téma táborových her, ale fungoval jako spojovací článek mezi všemi účastníky, díky němuž se ke konci vytvořilo něco zvláštního, co neumím popsat lépe než slovem sounáležitost.

Ovšem s každým rokem si víc a víc uvědomuji, jak důležité pro mně bylo, že jsem tehdy na tábor do Novohradských hor přijela. A s jistotou vím, že nejsem jediná, kdo si této zkušenosti cení. Zjištění, že vozíčkář spát pod širákem rozhodně může, totiž dovede leckoho ovlivnit – avšak nejen toho, kdo je vozíku, ale i toho, kdo vozík tlačí. Je to vlastně zjištění až trochu symbolické. A právě ten symbol je podle mého názoru to nejdůležitější na novohradské táborové linii, ve které se občanské sdružení Ramus rozhodlo pokračovat.

Jitka Rudolfová