Autor: Matouš

zapsala / Jíťa 
fotky / tady je cirkusování

V pátek se mi připohledu z okna řinuly z očí slzy. Achjo, to měl bejt přece úplně nejskvělejší víkend a je takhle hnusně, pitomý těstovinový počasí. No to je v pytli, co tam budem dělat. Honilo se mi hlavou až do chvíle, než jsme stáli na Hlaváku a čekali na pána od Českých drah, kterého jsme se stejně nedočkali, a takjsme se vydali na nástupiště sami, šest z nás se odpojilo a jelo dodávkou, protože bychom se do vlaku všichni nevešli. Hurá do Stvolínek!

Přijeli jsme jak jinak než za deště. Pláštěnky! Kde jí kdo má? Někdo na dně batohu, Vilém například vůbec. Čekáme na příjezd Jirky s dodávkou, která nabere batohy a ostatní vozíčkáře, teda vlastně samý holky vozíčkářky a zaveze je na místo. Dodávka zapadla v poli – zdržení, přední sklo a Jirka s Ondrou od bahna. Zbytek se vydává na cestu, však kaluže a mrholení jsou neúprosné a tak jsme rádi, když vidíme první maringotku. Na úchvatném místě u skály nás vítá přemilý principál Aleš a jezevčík Vojta. My jsme rádi, že jsme na místě a že se můžeme přezout a převléct do suchého, najít pro každého vhodnou maringotku ke spánku (což se ukázalo jako poněkud nesnadný úkol) a povečeřet v domku u skály výborné svačinky od našich maminek. Vrtalo nám hlavou, kdeže jsou ostatní z Alešovy manéže. Povídal, že na štaci. A tak jsme vlastně mohli pobýt v jejich obydlích my. Déšť ustává. Pár písniček na kytáru a spát.   

Druhý den nás vzbudilo kokrhání kohouta z nedalekého obydlí, posnídali jsme míchaná vajíčka a mohli se pustit do práce. Čtyři cirkusácké klany mají do druhého dne zrežírovat čtyři cirkusová představení. Podaří se jim to? Přípravu komplikují četné přeháňky a z toho plynoucí přesuny dovnitř a ven. Vypadá to ale, že si s tím artisté vědí rady.   

Odpoledne můžeme vyrazit na procházku do Holan. Pláštěnky! Chaos! Kde ji kdo sundal? Výbava kompletní, jde se. Po zdolání kamenité cesty míjíme místní vodopád (psalo se o něm v románu Miloše Urbana Hastrman) a chceme pokračovat po červené, když tu zjistíme, že jsme ji přešli. Vracíme se. Zjišťujeme pak také, že červená, po které jsme toužili, vede přes mostek, který je tak trochu oslí, tedy schůdný hůře. Rozhodli jsme se ho přesto přejít. Děkujeme Háně, že jakožto první vozíčkářka na světě, která se přes tento most přepravila, vydržela vypjetí nervů s tímto přechodem spojené. Zbytek cesty plynul nádherně, okolní krajina pohladila naše duše. Nepršelo. Zato přišel hlad. Tak jsme šli zpátky, mostek jsme obešli tajnou cestou. Buřty! Hurá! Leč ne a ne chytit to mokré dřevo. Fandili jsme, jak jsme mohli. Po hodině a půl usilovného soustředění už se buřtíčky leskly v plamenech. Mňam. A kytárka a zpívání a legrace a dobrá nálada a artistické hrátky s ohnivými koulemi a spát.  

To už se balíme? Je to tak. Maringotky vyklidit, posbírat všechno, co se kde válí a ke snídani rohlíky. Slunce přímo září! A přichází hřeb programu – cirkusácká představení! Všichni excelují! Provazochodec, vzpěračka, drezúra lvů, mexická princezna, klauni, kouzelníci! …viděli jsme nevídané, slyšeli jsme neslýchané!   

Pak oběd a zase zpátky na vlak. Uteklo to dost, ještě bychom pobyli. Uteklo to tak, že odchod na vlak přišel znenáhla. Pláštěnky? Vždyť je slunce a nestíháme je hledat, jsou zabalené v batozích. Jdemé! Zůstala jsem na místě uklízet a tak mi jen trnulo podobně jako v pátek, když jsem po půl hodině, co všichni odešli, spatřila, jak nad Stvolínkami prší. Ach jo. Naštěstí synchronizovaný příchod a příjezd na železniční stanici. Rychle převléct do suchého a nastoupit do vlaku a dodávky. Uznejte, byl to trochu cirkus, o zábavu ani napětí nebyla nouze a tak to chodí, když se jede někam s Ramusem.

Díky všem!