Pokaždé, když jsem pomyslel na to, co mělo co nevidět proběhnout, hlavou se mi honily hodně divoké otázky. Už za chvíli se bude Ramus ukazovat coby dítě, které bylo celý rok hodné a těší se na rozbalování dárku.
Ve čtvrtek 13.12. se konal HuDr. neobvykle v našem spřáteleném divadle Alfred ve dvoře. Těšili jsme se na sci-fi-pohádkové představení tria Dörner, Kalivoda a Švejda Zajatci vesmíru. Od toho jsme ještě v podstatě věděli, co můžeme čekat.
Aby se dalo pochopit naše napětí ohledně těch po Hudru nastavších událostí, musíme se vrátit o týden nazpět. Během přednášky ve škole mi zazvonil telefon s neznámým číslem, říkám si, jestli to vůbec zvedat – ale nakonec převážila zvědavost a vyběhl jsem ven z přednáškového sálu. V telefonu se ozvala zpočátku hůře srozumitelná slovenština, ze slov jsem měl ponejvíce pocit, že po mě někdo chce, abych se někam zaregistroval, případně si něco koupil. Jenže šlo o něco úplně jiného.
Volal totiž Marek Kohút, zástupce zavedené, zvláštně pojmenované reklamní agentury Crazy Tomato, který mi sděloval, že se jistými kanály dozvěděli o Ramusu a místo toho, aby jako každý rok rozdávali k Vánocům drobnosti svým zákazníkům, rozhodli se věnovat celou částku nějaké neziskovce, pro kterou to bude nezanedbatelná záležitost – a svým zákazníkům poslat péefko, na němž stojí, že místo nich dostal vánoční dárek Ramus. A že prý třicet tisíc a že co vlastně děláme a co bychom chtěli.
Přerolujme zpět na čtvrtek třináctého. Divadlo skončilo, divadelní bar je plný ramusáků, kteří se chopili příležitosti a spontánně vytvořili pro děti, které byly na divadle, tričkopotiskový workshop. Všechno se zdá být pohodové, přesto mám trochu knedlík v krku. Každou chvíli má totiž dorazit delegace od Crazy Tomato a přivézt věci, na kterých jsme se dohodli. Stále ještě jistě nevíme, jestli si z nás jenom někdo (ať už z Pelhřimova nebo odjinud) nedělá dobrý den.
Jenže když se ve dveřích zjeví parta mladíků, kteří vlečou obrovskou těžkou bednu, provázených půvabnými dívkami, vidíme, že všechno bylo myšleno zcela vážně. O chvíli později už si všichni navzájem povídáme – počáteční strach z neznámých lidí, kteří se navíc pohybují v úplně jiné společenské slupce než my, zdá se, opadl.
Ovšem ačkoliv byli všichni z Crazy Tomato mladí lidé, bylo znát, že se již v podobných situacích někdy nacházeli a že mají jistá očekávání. Samozřejmě, že jsme nevěděli, jak taková schůzka má probíhat, a samozřejmě, že jsme z toho neudělali neupřímnou šarádu! Co to jen šlo, snažili jsme se s našimi nenadálými kamarády povídat a seznamovat, abychom se domů nerozešli s tím, že vlastně vůbec nevíme kdo a co a proč.
S lidmi z Crazy Tomato jsme si domluvili další spolupráci, možná nás někdy vezmou na výlet, možná vezmeme my je – a možná z toho vznikne něco úplně nového a nevídaného, a především dobrého.
A abych už déle nenapínal – když se Crazy Tomato dozvěděli o našem plánu zařídit pojízdnou kinokavárnu, rozhodli se pro dary pro její chod naprosto zásadní: za prvé elektrocentrálu, která bude celou kinokavárnu napájet, za druhé dataprojektor, který vydává takovou záři, že je vidět i za denního světla ve venkovních prostorech – a proto ideální pro Ramus kino!
Na oplátku jsme rajčákům dali naše vlastnoručně potištěná trička, která jsme vyrobili na jaře na Dobešce – dlužno říci, že jim slušela parádně! Dostali i dvd s ramusími filmy a my doufáme, že jsme jim tím udělali radost jako oni nám, protože ta se přece penězi nepoměřuje.
Možná ale to celé s vánočním dárkem je na naší straně trošku metaforická trefa vedle. Možná je to spíš tak, že se Ramus dostává do věku, kdy přestává mít právo se označovat za nově založené sdružení – začíná se naplno projevovat jeho samostatnost a dar od bláznivých rajčat je tedy vlastně (i když možná neúmyslně) pro nás darem na cestě plnění zkoušky dospělosti.
zapsal / Jirka R.
fotka je asi jedna někde zatoulaná…