V páteční podvečer jsme se tradičně sešli na nádraží, kam dorazil – rovnou z Afriky – i náš kamarád Kartin.
Jak se později dozvídáme z jeho vyprávění, po týdnu v křemíkových dolech (kam ho na letním táboře poslal do otroctví ing. Šupák) se mu podařilo z nich utéci a procestovat značnou část afrického kontinentu. Mimo jiné strávil nějaký ten týden ve společenství goril. To přišlo vhod, neboť hned další den při snídani mi zvoní telefon – volá police Kutné Hory! Že prý v nedalekých lesích byla spatřena gorila a že se proslýchá, že mezi námi je i proslulý odborník přes primáty. Vydáváme se tedy s Kartinem v čele po pachových stopách a cestou ještě stihneme nacvičit rituální gorilí předsvačinový tanec. Gorilu jsme našli, společně si zatancovali a zavolali jí taxík do lepších míst.
Po obědě jsme se zúčastnili vědomostního kvízu Afriskuj, moderovaného Kartinem, a po setmění se vydali ve dvojicích po svíčkách na tradiční africkou stezku odvahy. Po návratu do skautské klubovny nám vypadly pojistky, a tak jsme při svíčkách v jídelně do hluboké noci zpívali písně doprovázené Jíťou na kejtru a prokládané recitací Martinky dadaistických básní. Martinka se tentokrát spolupodílela na organizaci víkendovky, což se kladně projevilo na svolávání k jídlu a sjednávání pořádku. Martinko dík.
Ráno při snídani opět nastalo zachvění srdcí, to když Kartin vylezl na židli, aby nám oznámil, že tráva je v africe žlutší a klima příznivější a že zvažuje návrat mezi lidoopy. I jali jsme se ukázat mu kutnohorské památkové dědictví, krásu vlasti. Podlehl, Kartin zůstane s náma! Hurá!
Večer na nádraží jsme ještě zahlédli gorilu, na peróně vytáhli kytaru a do vlaku se vešli jen tak tak. Tak zas příště!