/ 2016 / květen / Roadtrip severní

Ramus.je spolek, který nevyužívá granty a dotace. 

podpoř Ramus  

↓↓↓↓↓↓↓↓↓

www.shodkilo.cz

 
/ 2016 / květen / Roadtrip severní
> zpět do zápisníku
Napsal uživatel Filip   
29. Květen 2016

altČtvrtek 19. 6. — Praha — Krakov

Sraz v 8:00 před ramusí kanceláří — Ondra, Lenka, Vašek, Štěpán, Tomáš, Maruška, Petr, Nikča a Filip. Potraviny jsme už nakoupili včera, tak už spíš jen nakládáme věci do auta, abychom mohli co nejdřív vyjet. Vyjíždíme ale asi až okolo desáté, protože tak už to při odjezdech chodí.

Ještě předtím se jako první na cestu vydal Vašek, démon zvrácenosti, který si bez varování a doslova naslepo odbrzdil vozík, rozjel se strmou ulicí Pod Sokolovnou a vyklopil se z vozíku po nárazu na obrubník. S velkou boulí na hlavě vysvětluje, že to udělal, protože chtěl jet. Paní z druhého patra na nás pokřikuje, že všechno viděla. Filip se snaží o dialog a odpovídá, že paní nezná kontext, ale nevypadá, že by to její spravedlivý hněv úplně upokojilo.

Po dálnici do Brna, dál na Ostravu a do Polska. Kromě obědové pauzy u Olomouce nikde nestavíme, abychom byli rychle v Krakově. Tam dorážíme, když už je slunce nízko, proplétáme se změtí jednosměrných ulic a ubytováváme se v hostelu s dřevěným schodištěm a kníratým recepčním na pokoji.

Večer trávíme v parku, jíme různé zásoby a pijeme piva. Přišel za námi zarostlý muž a vysvětloval nám polsky a hlavně posunky, že si máme plechovky piva obmotat toaletním papírem, jinak že nám hrozí pokuta za zločin veřejného alkoholismu. Učinili jsme podle jeho rad a pokutu jsme nedostali. Konspirativní atmosféra nás ale pronásledovala celé Polsko, kdykoli jsme načali nějaký alkohol. Po soumraku jsme podnikli rychlou zteč bezbariérového hradu Wavel, ale jeho brány už byly zamčené.

altPátek 20. 6. — Osvětim — Varšava

Brzy vstáváme, skoro nesnídáme a vyjíždíme směrem na západ, na místo koncentračního tábora v Osvětimi. Trochu zmateni přijíždíme na parkoviště u muzea druhého tábora v Březince. Určité zmatky v rozhodování nás vedou k zameškání stanovené hodiny, kdy jsme měli domluvený vstup bez průvodce zdarma, ale nakonec i tady zaberou naše zkušenosti s citovým vydíráním lidí s odkazem na paraplegickou část naší výpravy a pronikáme do tábora levně.

To, co člověk najde za branou s Arbeit macht frei je přirozeně skličující i v květnu, což je známkou toho, že muzeum zpřístupňuje hrozné věci věcně a věrně. Současně jsem se necítil ničím přímo šokován, a to ne z cynismu, ale protože jsme patrně všichni přicházeli už dříve obeznámeni s tím, s čím se tady návštěvník setká. Jedno si ale odnáším jako dost silný dojem, a to byla výstava zabavených předmětů, které si vězni přiváželi s sebou.

Žádné číslo, žádná fotografie, žádný film na člověka nezapůsobí tak, jako vstoupit do velkých místností doslova zasypaných zabavenými botami nebo hrnky – navíc když jsou prakticky stejné jako boty, ve kterých chodím, a hrnek, ze kterého piju.

Na odpoledne se plánujeme zaparkovat někde na louce a uvařit si prvně pořádné jídlo. Tohle v Polsku funguje ještě líp než u nás – najděte na mapě modrou plochu s vyznačenou polní cestou podél břehu, a máte skoro jistotu, že se budete moci půl odpoledne nerušeně válet v polostínu šumících rákosin.

Nepřekvapí, že do Varšavy dorážíme až okolo půlnoci. Interaktivní GPS navigace si zřejmě vzala k srdci náhodné klepnutí na display, a tak jsme pod jejím vedením bez zaváhání odjeli zcela přesně do zcela špatné části města. Jméno ulice shodné s předchozím hostelem v Krakově. Lepší než být na správném jméně ulice ve špatném městě.

První, co nás přinutilo zkontrolovat správnou adresu, byly trochu nezvykle luxusní domy na to, aby v nich byl hostel. Na druhý pokus jsme přejeli Vislu a úspěšně se nastěhovali. Po půlnoci se do našeho kruhu před hostelem přidal neznámý mladý Polák v saku, který v opilosti uronil nejednu upřímnou slzu. Snad to bylo nad tím, že byl jeden hřbitov za městem zneuctěn výstavbou vedení vysokého napětí? Za prvních ranních červánků sebral business aktovku, vratce se vydal za svou rodinou na snídani a tak zbylí vytrvalci z Ramusu mohli jít na kutě.

alt

Sobota 21. 6. —Varšava

Trochu pozdější snídaně jako vydatná příprava na naši další bohulibou kulturně-poznávací činnost. Na krásy Varšavy člověk obvykle neuslyší moc chvály, a tak překvapí, jak moc je to město nenuceně pěkné, aspoň ve svém centru. Turistické epicentrum Prahy mezi Celetnou a Hradem je oproti Varšavě kýč a hrůza. Velkým plusem Prahy je, že se tam toleruje jízda s vozíkem na jezdicích schodech; tady nás z nich se slovy no way biřic vyhnal a strávili jsme asi deset minut ve výtahu, kde se Petr zaseknul a nemohl ven.

Koupili jsme si podivuhodnou zmrzlinu, která nebyla drahá, ale zřejmě ani neobsahovala moc běžných zmrzlinových surovin jako jsou smetana, kakao nebo ovocná šťáva. Na druhou stranu, v každé zemi by měl člověk ochutnat také něco z místních specialit, a polská čokoláda je zkrátka originál, který by člověk neměl vynechat.

Vysedáváme na trávníku u Visly v úplně letním počasí. I když v uvážené míře, dopouštíme se vedle konzumace různých dobrot také zločinu pití piva Žubr a kořalky Žubrowka, a tak se musíme sofistikovaně maskovat před mravnostními hlídkami korzující parkem. Maruška ukrývá lahev do rukávu a rámě práva ani spravedlnosti na nás nedopadá.

S příchodem noci propuká cosi jako erupce Křižíkovy fontány digitálního věku, ale zvukově to spíš připomíná technopárty. Zíráme na ten úkaz s kelímkem piva v ruce.

Držet hladovku vyžaduje odhodlání. Držet jídlovku vedle železné vůle vyžaduje také dobrý žaludek. Ondra u tureckého stánku konzumuje postupně čtyři kebaby, ale pátého se už vzdává. Satelitní navigace nás vede tichou varšavskou nocí do hostelu.


altNeděle 22. 6. — Varšava – Vilnius

Balíme a odjíždíme dál na severovýchod. Dálnice by se v této části Polska měly označovat jako dál-nice, protože jsou na hodně místech rozestavěné nebo rovnou končí. Trochu bloudíme, ale náladu to nijak nekazí. Na odpoledne zajíždíme po lesní cestě ke krásně čistému, byť trochu studenému jezeru u městečka Rajgród.

Při západu slunce přijíždíme do Litvy, země, kde se tolik nenosí kníry, ale místo toho se za každé slovo přidávají koncovky as, os nebo us. Na pumpě se usnášíme, že není rozumné si zapalovat cigaretu vedle velké nádrže s nápisem propanas butanas.

Pokračování cesty do Vilniusu je ztíženo rojením chroustů. Zpočátku netušíme, co se děje, protože velcí chrousti prolétávají modrou oblohou jako nemotorné černé tečky. Na loukách ale létají nízko, a tak se hlasitými nárazy zabíjejí o čelní sklo dodávky. Zanechávají velké neprůhledné skvrny. Je to absurdní, ale závažný problém pro řidiče. Vedle případné lítosti nad nemyslícími tvory tak řešíme opakované drhnutí skla, abychom sami do ničeho nenarazili. S příchodem noci jejich víření končí.


Pondělí 23. 6. — Vilnius

Vilnius je super. Mají tu, narozdíl od Varšavy, popelnice na tříděný odpad. Také je tu úhledné centrum s nízkými domy, kostely všech možných vyznání a těžce synkretických architektonických stylů, opevnění s baštami a děly, squat, rozpálená náměstí i stěží průchodné pěšiny s kopřivami ve stínu stromů u řeky, skutečně dobrá zmrzlina neobsahující polskou čokoládu, antikvariát s kočkami, auto zvednuté autojeřábem do výšky, malá lanovka na městskou pevnost, výškové budovy, náměstí plné dětí foukajících bubliny a second-hand. Nakonec se scházíme v hospodě Šnekutis, kde nabízejí zřejmě autentická litevská jídla, z nichž stojí za to jmenovat různé variace na špekové knedlíky, prasečí ouška, znamenitou rybu a trochu pochybné chlebové kůrky fritované dohněda.

Po soumraku se pokoušíme vrhnout do víru zhýralého velkoměsta plného neřesti a nebezpečí. Jedinou komplikací je, že tyto vzrušující vlastnosti si zřejmě musíme zajistit sami, protože ve Vilniusu je klid a pořádek a policie zjevně ani nezná důvod, proč vysílat hlídky do ulic. Sledovali jsme jedinou hernu v centru města a během celého večera do ní vešel asi jeden člověk.

Obsazujeme neosvětlený střed pustého parku před hlavním nádražím, cosi jako místní verze zlopověstného pražského Sherwoodu. Rozbíjíme skleničku ukradenou v hospodě, konzumujeme zakázané substance, znevažujeme vážná témata debatou o tom, zda je správné si do koncentračního tábora brát metalové triko s nápisem you deserve a brutal death, Maruška snad i brnká na ukulele a děláme jiné zvrácené nepřístojnosti, aby Litevci věděli, že s Čechy nejsou žerty. Je jim to jedno. Po půlnoci doprava nadobro utichá, svítí na nás Jupiter a nedoceněně přívětivé město spí dál.


altÚterý 24. 6. — Vilnius — Klaipeda

Litva nemá moc dálnic, zhruba tři, ale naše cesta naštěstí vede podle jedné z nich. Vyjíždíme z Vilniusu na východ k cihlovému hradu Trakai uprostřed jezera. Podivuhodné je, že si jde jeho exteriér důkladně projít, fotit a máčet si pod hradem nohy v čisté vodě, aniž by kdokoli po člověku žádal peníze. Litva je země úžasně přátelská k turistům. Po nádvoří chodí skupina dětí s vyřezávanými dřevěnými květinami, až na jednoho hocha, který si raději koupil vyřezávanou válečnou sekeru.

Opakujeme trik na hledání hezkého místa k táboření, který se osvědčil už v Polsku.

Přijíždíme k přehradní nádrži, kde je místo k parkování, krásný výhled a navíc pach z mrtvé ryby. Nedáme se odradit a připravujeme výborný zeleninový salát.

Vpodvečer nahrneme nepořádek zpět do dodávky, posadíme na něj hrnec se zbytkem salátu a jedeme vstříc zapadajícímu slunci a rojícím se chroustům. Po desáté hodině náš partyvůz doráží do města Klaipeda na pobřeží Baltského moře. Ubytováváme se v chatce a jdeme ukázněně spát, abychom stihli celodenní výlet lodí odplouvající poměrně brzo ráno z klaipedského přístavu.


altStředa 25. 6. — Kurská kosa

Ještě rozespalí nasedáme do dodávky a vracíme se neúhledným průmyslovým městem do přístavu, kde jsme byli včera večer. Dorážíme nejen včas, ale dokonce příliš brzy, protože sezóna pro loď začne až asi za týden. Výlet lodí se tak nekoná, ale aspoň jsme ušetřili peníze.

Necháme se, i s celou dodávkou, převézt přívozem přes asi čtvrt kilometru široký kanál oddělující Kurskou kosu od litevské pevniny. Po vyložení pokračujeme autem asi 50 kilometrů podél kosy. Zatímco její jihovýchodní břeh je převážně zarostlý sladkovodními rákosy a na ně navazuje prales, kilometr od něj nabízí severozápadní břeh čisté a touto dobou skoro opuštěné pláže s rozpáleným jemným pískem a chladivou baltskou vodou.

Parkujeme a vydáváme se koupat. Mezi pískem se válí drobné milimetrové střípky jantarů. Větší kusy se dají s trochou trpělivosti najít zachycené v cuccích zelených řas, které vyplavuje moře. Zakopáváme Vaška na jeho přání po hlavu do písku a užíváme si odpoledne u moře.

Na jídlo a kafe jsme popojeli dál do Nidy, blízko hranicím s kaliningradským Ruskem, které kosu půlí. Po návratu přívozem na nás u chaty čekala sauna. Ten večer se prvně za celý výlet pokazilo počasí, moře bylo bouřlivé a foukala od něj vlhká studená mlha.

altČtvrtek 26. 6. — Klaipeda – Lodž

Probouzíme se nahodile, převážně o hodně později, než byl původní plán. K snídani se záslužně dojídá poslední pražský jogurt. Balíme a vyjíždíme po dálnici zpět. Bez komplikací odpoledne překračujeme hranici Polska a krmíme se mezi poli. Při průjezdu kolem města Augustów máme na celkové kilometráži dodávky 333333 km, z toho asi 2300 km je zatím z tohoto roadtripu.

Hostel v noční Lodži nebylo úplně přímočaré najít, ale podařilo se. Za účelem maskování a splynutí s prostředím si mužská část výpravy holí vousy žiletkou a nechává si jen kníry podle polské módy.

Pátek 27. 6. — Lodž – Praha

Ondra včera pouštěl nahrávku jedné své pacientky, která vzpomíná na Zelów, městečko, kde se začátkem 19. století usadili emigranti z Čech. Zelów je kousek od Lodži a navíc skoro po cestě. Nenacházíme tu ale moc památek na české osídlení, které by utišily náš stesk po vzdálené vlasti. Kostel je zamčený. Muž na školním dvorku popírá, že by uměl česky. Škola ale nese jméno J. A. Komenského, a jeho verše jsou vepsány do opěradla nedaleké lavičky, takže nějakou stopu tu zdejší Češi přece jen nechali.

Mezi Lodží a Vratislaví doprava houstne, někteří Poláci řídí jako běsi. Děláme jednu pauzu na nákup karamelových bonbonů Krówki, ale střídáme se u řízení, snažíme se neztrácet čas a jet. Zakoupená čokoládová zmrzlina vypadá prakticky stejně jako játrová pomazánka Májka, čehož se dá zneužít k zlomyslným pastem.

altMezi Vratislaví a Libercem projíždíme bouřkou a vydatný déšť z auta smývá zbytky litevských chroustů. Sázka mezi Maruškou a Štěpánem dopadá nerozhodně, protože s sebou přivážíme jak nedojedenou cibuli, tak nedojedené plechovky. Ve vlažném jarním večeru zastavujeme před ramusí kanceláří.

Galerie všech fotek tady!

 

Podporují nás: