/ 2015 / listopad / Švanda Dudák

Ramus.je spolek, který nevyužívá granty a dotace. 

podpoř Ramus  

↓↓↓↓↓↓↓↓↓

www.shodkilo.cz

 
/ 2015 / listopad / Švanda Dudák
> zpět do zápisníku
Napsal uživatel Bára Au   
03. Listopad 2015

Listopad 2015.

Venku vládne pochmurné počasí, občas déšť, občas vítr, ale i tak se ve velkém počtu shledáváme na Knížecí. Je nám všem trochu zima. Pošlapujeme na místě. Natěšení, co se zase tento víkend stane, koutkem oka pozorujeme ostatní. Natěšení na to, až se sejdem a nějaký ten čas pobudeme spolu, trošku mimo od našich denních běžných životů… A tím mám na mysli to, kdy je nám dobře.

Ani nevíme proč, ale prostě ta chvilka spokojenosti se tam vždycky najde, i když nás bolí záda, škrábe v krku nebo se zrovna zabýváme smyslem světa a naší buducností.

V očekávání tedy vyrážíme směr Strakonice. Víkend mám v režii já (Bára), Olga a Dominik. Před víkendem jsme učinili 3 plodná sekání, kterých si velmi vážím. Dudák Švanda, nezištná láska Dorotky a tak trochu význam štěstí, byli prodrbáni ze tří různých úhlů pohledu. Láska, společenství, zábava a víra. V návaznosti na tato témata jsme se rozhodli, že nemusíme přeci každý víkend proti něčemu bojovat, překonávat nebezpečí nebo potkávat nějaké záporáky.

Ústřední téma víkendu byly tedy šlápoty Švandy Dudáka. Po příjezdu jsme si ve víru tance a polky trochu připomněli jeho život. Poté každý sám za sebe řekl, proč ho baví žít teď a proč by ho bavilo (nebo nebavilo) žít v době Švandy (neboli našich praprarodičů), ale teda, ne že by teď nebyla taky švanda... A že bylo třeba řečeno i to, že život je nejlepší teď, protože je Ramus, sem zmínit musím :)

Druhý den jsme dopoledne sehráli 4 scénky, které byly přímo inspirované dílem J. K. Tyla. Tak trošku dada styl, jak někdo zmínil. Každá skupinka dostala 4 nahodilé stránky scénáře. Někdo to pojal hudebně, někdo pantomimou a někdo volil – dalo by se v našem podání řici, přímo autentický styl.

No, švanda to byla.

Po obědě jsme nelenošili, jak bývá naším zvykem, ale vydali se neznámo kam. Teda tak trochu známo - po stopách Švandy Dudáka, naučnou stezkou. Ale to by nebyl Ramus, aby se ze žluté značky hnedka na prvním kilometru neztratil a nešel si svou cestou. Cíl byl Šibeniční vrch.

Stezka, kde na vozík bylo potřeba i 4 statné siláky, dlouhé kalhoty na případné trny a bystré oči na vysoké kořeny, byla za sedajícího podzimního temného stínu úspěšně pokořena.  

Pod námi se postupně začaly rozsvěcet světýlka samotných Strakonic. Kopec zahalený šerem, pod námi osvětlené město a my na vrchu koušeme zmrzlou svačinu. Tma je čím dál tím tmavší a my se vydáme (už po žluté) směrem dolů.

Po cestě však zaslechneme cizí hlas volajícího na Švandu. Hlas povídal něco o bohatství, lásce, čertech a očarovaných dudech. Trochu jsme se lekli, ale naštěstí nás bylo hodně a tak jsme si v čas stihli všimnout malého kufříku opodál. V něm nalézáme spoustu lampionu. Takových těch barevných, pěkných… a dokonce i se svíčkama. Najdeme tedy v lese klacíky a s vidinou teplého domova, kde na nás čekal Radek s nejvíc dobrou svíčkovou, se spokojeně vydáváme z kopce dolu a přes město zpět do klubovny. Vše již ve tmě za svitu lampionků. Pěkné.

Před večeří si ještě povíme, jak to tedy celé bylo… nebo to byla jen pohádka?

V neděli se vydáme do Strakonic, přesvědčit se, jestli ten Švanda na náměstí opravdu stojí. Okoukneme i hrad. Všechno tam je. I přesto, že se kolikrát z řad asistentů ozvalo: „A vo co tady vlastně de?“ nebo „Šéfuje někdo tenhle výlet?“, je víkend úspěšně za námi.

No, pokaždé je to trochu jiné. A myslím, že náplní listopadového sychravého víkendu bylo především to, že jsme tam prostě všichni tak trochu byli, takoví jací jsme, bez velkých přemýšleních co bude a bylo, nebo co musíme ještě dokázat.

Takže díky. Příště zas.

fotky / tady

 

Podporují nás: