/ 2014 / červenec / Návally ve ville Vallile

Ramus.je spolek, který nevyužívá granty a dotace. 

podpoř Ramus  

↓↓↓↓↓↓↓↓↓

www.shodkilo.cz

 
/ 2014 / červenec / Návally ve ville Vallile
> zpět do zápisníku
Napsal uživatel Hynek   
15. Červenec 2014

Fotky z akce tady.

Návally ve Ville Vallile

Navíc tomu nebylo tak dávno, co televize Prima zatemnila mysl českého národa první řadou Vyvolených

Slovní spojení Villa Vallila jsem poprvý slyšel asi v létě 2007. Pár měsíců poté, co jsem Honzíkovi Rudolfovi kdesi v hospodě na Palmovce na čísi oslavě narozenin neuváženě odkýval nijak lukrativní a všemi odmítanou nabídku jet asistentovat na letní tábor, se osud naplnil, a já se přistihl, kterak v potu tváře skutečně tlačím někoho na invalidním vozíku do strmého útesu Novohradských hor.

Byl to můj první tábor (tehdy ještě pořádán Proutkem), první kontakt s lidmi s postižením, první z řady rekordů ve vícedenním nemytí se. Mozek jsem měl ještě slušně rozbombardovanej zážitkama z třítýdenního workcampu ve Francii a občasné zkazky dvou táborových účastnic o tom, jak si žijí ve vile Vallile, mě zcela míjely, stejně jako pojmy chráněné či komunitní bydlení, kterými se zde někteří zkušenější asistentující oháněli.

Navíc tomu nebylo tak dávno, co televize Prima zatemnila mysl českého národa první řadou Vyvolených, díky kterým je použití slova „vila“ spolehlivým zabijákem veškerých seriózních konverzací (kterými se to na táboře, pochopitelně, jen hemží).

O vile Vallile jsem se tedy tehdy nedozvěděl zhola nic. Nicméně si pamatuji, jakým způsobem ženy o vile mluvili: jako o domově, jako o místě, kterého si váží a kterého jsou součástí. Zvaly nás, ať je jedeme navštívit. Pozvání jsem vyslyšel, akorát se sedmiletým zpožděním…

Se zdá pro teď jako nepodstatná informace, ale později to ve svém eposu zúročím

Trochu zrychlíme tempo: bum, je rok 2010, Ramus už se učí mluvit, dálkově studuji sociální práci na Jaboku a všímám si, že do vily Vallily jezdí studenti na praxi. Jako dálkového studenta se mě praxe netýkají, denní studentka Jíťa však do vily na praxi jede a vrací se s ještě pozitivnější náladou, než je u ní obvyklé.

Začínám chápat, že ve vile je asi spousta fajn lidí, roztomilý zvířátka, příroda a tak. Nicméně tomu zatím příliš pozornosti nevěnuju, protože Jíťa se dokáže nadchnout pro ledacos. I kdyby tam bylo všechno kompletně špatně, ale po cestě zpátky by na silnici potkala berušku, vrátila by se nadšená.

Někdy zhruba v té době se taky potkávám s Mirečkem Škultétym, který to tehdy ještě neví, nicméně v blízké budoucnosti natočí pro Ramus několik spotů. No a tenhle Mireček taky mimojiný zmiňuje, že ve vile strávil několik dlouhých dní, když zde se svým spolužákem točil dokument o vznikajícím komunitním bydlení.

Takže suma sumárum, místo zhola nic už touto dobou tuším alespoň zhola něco. Chápu už, že ve vile žijí sociálně či zdravotně znevýhodnění lidé, že zde žijí spolu s asistenty (teda takzvaně komunitně), že se zde starají o zvířata a bujnou vegetaci, a že to je zkrátka celý hodně bohulibý. Víc jsem nad tím nepřemýšlel.

Výše uvedené se zdá pro teď jako nepodstatná informace, ale později to ve svém eposu zúročím, nebojte.


Jsme naštěstí stále dost pohodlné děti z města

Květen 2014. Chystáme srpnové letní tábory a přihlásí se více lidí, než je novohradská louka schopna pojmout. Vznikne nápad uspořádat další akci, takový jako kratší tábor a zároveň delší víkendovku, a čárymáryfuk, byl zrozen čtyřdenní tábůrek. Jsme naštěstí stále dost pohodlné děti z města, a tak rychle smetem ze stolu původní punkovou vizi, tedy putovat v patnácti lidech jen tak čtyři dny přírodou a na případnou nepřízeň počasí odpovědět plachtou velikosti fotbalového hřiště. Mnohem lepší a jednodušší samozřejmě bude nakýblit se někomu do baráku a tam ho několik dní terorizovat naší přítomností, což je disciplína, ve který jsme za těch několik let činnosti opravdu dost dobří.

Čas kvapí a možností není mnoho, soutěž o to, kdo ubytuje hlučnou a otravnou patnáctku lidí z Ramusu, tak nakonec vyhrává Jíťou navrhnutá Villa Vallila! Gratulujeme!


Budu prostě dělat co nejmíň!

I přes rozverný název akce se mi na letní tábůrek opravdu hodně nechtělo. Většinu hektického června jsem úspěšně prokecal s myší a klávesnicí, proměnil jsem se v asociální nepraktickou bytost zvyklou řešit problémy všeho druhu vsedě u počítače s telefonem u ucha a náhlý výsadek do přírody jsem si nedovedl představit.

Jedinou reálnou činností před tábůrkem byly vycházky s naším rodinným minipsem Matějem, kterého jsem dostal na starosti. Trochu jsem doufal, že právě Matěj se stane jakýmsi trojským koněm partyzánské války, na konci které jsem dle plánů na tábůrek vůbec neměl jet. Jenže…

Zdánlivě neprůstřelný argument hlídat v Praze Matěje a tedy logicky nemoci jet kamkoli pryč se ukázal jako poměrně vratký. Našli se bohužel lidé, kteří byli ochotní Matěje hlídat a jako hlavní záporák se nakonec ukázal můj bratr, který se dokonce nabídl, že Matěje pohlídá po celou dobu. Můj ďábelský plán tedy selhal a fingovat nějakou nemoc ve čtvrtek večer před odjezdem, to by bylo blbý fakt snad i mě. Takže nic, pojedu. Pojedu, ale…

Asistentky a asistenty na akcích Ramusu nikdo výrazněji neotravuje s tím, co mají či nemají dělat. Je na jejich vlastním uvážení, jak moc se zapojí a na co se budou cítit. Je na daném kolektivu, jak se zařídí a jak bude kooperovat. Můžete to přehnat s aktivitou, přepálit snahu o humor a totálně se vyflusat, stejně tak se ale akce dá prozevlit v příjemné melancholii a nejšikovnější z nás si během dne umí i najít opuštěné místo a na nějaké ty dvě hoďky si schrupnout.

Věděl jsem, že tenhle systém je dlouhodobě funkční a plodný, ale patřičně jsem ho ocenil až právě před odjezdem na letní tábůrek: No jasně! Pojedu, ale budu prostě dělat co nejmíň! Vyrazím cestou nejmenšího odporu a vysloveně se nepředřu. Jakožto koordinátor ramusí PRopagandy jsem navíc s sebou táhl foťák, čímž jsem měl zajištěno, že veškeré případné aktivity budu spíše pozorovat a zvěčňovat, než abych se jich přímo účastnil. Až mě z těch několika set výcvaků nakonec bolel prst.

Fakt jsem se nakonec moc nepředřel, ale nebylo to ani tak tímhle floutským a sobeckým rozhodnutím, bylo to prostě tím, že rajská atmosféra vily přirozeně vyrušila veškeré mé aktivistické snahy. Najednou není podstatné, kdo nese baťohy, kdo někomu pomáhá s jízdou na vozíku, kdo čumí do mapy. Někdy jen tak stačí trávit spolu čas a zjistíte... Že to není málo.


Dávám si dalšího šlofajzna a propadám se do ještě větší mimozity a apatičnosti

Cestu vlakem jsem úspěšně prospal a příchod do vily prožil trochu jako sen. Otevřená vrata, veliká zahrada, óbr dům obklopený lešením. Přibíhá paní Jiřinka, třese nám rukou, někdo se zná, někdo se viděl, tak už to bývá. Na zahradu se postupně trousí lidi z vily. Je pátek, někdo se vrací z práce, někdo dopracovává ve vile.

Dáváme si oběd, společně se dělíme o to, co si kdo přivezl i nepřivezl. Všichni jsou nasyceni. Ať žije komunismus! Dávám si dalšího šlofajzna a propadám se do ještě větší mimozity a apatičnosti.

Vstáváme a jdeme na výlet. Jíťa, teoreticky zodpovědná za průběh celé akce, přesvědčuje obyvatele vily, aby jí s sebou vzali na výlet do města, páč potřebuje nakoupit jídlo na večeři a na další dny. Nás posílá kamsi do zoo, prý je to kousek. Po pár set metrech se ukazuje, že vůbec netušíme, kam jdeme. Franta se radí s Jáchymem, Jáchym se radí s mapou, jdeme někudy, les, louka, je tu hezky, žereme maliny a třešně po kilech, zoo je úplně na opačnou stranu, ale je to jedno, cílem je cesta!

Táhnu se za skupinou jak smrad, cvakám foťák a přemýšlím, jak je ta Jíťa vyčůraná – si totiž myslím, že sama vůbec nevěděla, kudy a kam máme jít, a tak radši jela nakupovat, čímž pádem se její post velitelky úspěšně rozpustil v abstraktním davu. V Ramusu celkem běžné předání moci, které si brzy osvojí každý, kdo má na starost nějakou akci.

Vracíme se, sedíme u ohně, děláme si špízy, kecáme. Ramuskupina se živelně prolíná s lidmi z vily, brzy přestane být podstatné, kdo tu bydlí a kdo je tu na návštěvě, a je to tak správně. Zatímco Michal okupuje kuchyni a Kudla si vyhřívá důlek v pohovce v rozlehlé společenské místnosti, pár lidí z vily nám pomáhá s přípravou ohně a s konzumací večeře.

Bydlíme nahoře, v obrovském podkroví, vypadá to tu jak v Harry Potterovi, vrzající schody, obrázky na stěnách a stěny, které už vyslechly mnoho veselých i neveselých příběhů.


Legenda tohodle výletu je vila

Vždycky jsou velký a vleklý diskuze kolem toho, jak moc by mělo být na dané akce důsledné hraní legendy, či jestli vůbec. Takhle ostatně došlo k tomu, že Ramus začal pořádat drsný tábor a drsné víkendovky, tedy akce, na kterých si starší osazenstvo nehraje ani na rytíře, ani na ufony, ani na žádné další více či méně zábavné postavičky ze světové popkultury, ale prožívá samotné společné bytí za pomoci dalších socializačních prvků, které k setkávání mladých lidí patří (jo, třeba alkoholu).

Nicméně se ukazuje, že společná vůle na něco si hrát často vzniká samovolně, ke společnému útěku do fiktivního příběhu tak nějak tíhneme, ať chceme nebo ne. Z legendy vyplývá program, program udává rytmus celé akce, legenda je společná cigareta, kterou všichni kouří a sdílí. To chceš!

Akce bez legendy, akce s legendou. Oboje je jednoduché a zároveň složité (jako tolik dalších věcí na světě, že?). Dělat něco je stejně těžké jako nedělat nic. Sebemenší aktivita vás dřív nebo později začne nebavit stejně jako nicnedělání.

Říkáme si, že je škoda dlouho spát, že bychom měli vstávat dřív, že spát a válet se můžeme i v Praze. Jenže ani tenhle argument není tak jednoznačný, protože dáchnout si na zahradě vily má úplně jinou hodnotu než chrnět někde v Praze.

A tak mi dochází, že z hlediska legendovosti bude tábůrek takovým průkopníkem, protože žádný společný několikadenní příběh zde prožívat nebudeme, metla alkohol se akce však také neúčastní, takže legenda tohodle výletu je vila a lidé v ní, tak to je!


Je to pro ně takový výcvikový tábor, ze kterýho jsou pak letadlem deportovaný do Mongolska

Den druhý, prý teda už ale vážně vyrazíme do zoo. Cesta je dost pomalá, v rychlém tempu nám brání neustálé malinovníky a třešňovníky, přes které si musíme proklestit cestu a doslova se jimi prožrat.

Nacpaní k prasknutí nakonec přece jen vstupujeme do zoo, abychom zjistili, že to vůbec žádná zoo není, celý to byl jeden velkej podfuk! Je to pouze pobočka pražské zoo, kde se pěstujou koně převalský(ho). Je to pro ně takový výcvikový tábor, ze kterýho jsou pak letadlem deportovaný do Mongolska, páč je to tam jejich původní přirozený prostředí. Vážně.

Dumám nad tim, co má přirozenost společnýho s boxama, ve kterých koně cestují letadlem, ale zatím si podobné úvahy nechávám pro sebe, protože od té doby, co s námi jezdí zvýšený počet osob studujících biologii, genetiku a podobné vědy, může být každá sebemenší otázka z oboru sněhovou koulí, za kterou zpravidla následuje lavina odborných diskuzí a termínů, které nám laikům zní asi jako bzučení starodávného modemu, kterým jsme se připojovali k internetu. Kdepak, radši budu držet hubu-mlčeti zlato-nebudu provokovat, říkám si, ale stejně tuším, že večerní superdebaty, ve které Jáchym s Madlou rozjedou freestyle na téma světové biodiverzity ušetřen nezůstanu.

Koně převalských necháváme za zády a na poli hrajeme překvapivě pohybovou hru. Rozdělíme se na dva týmy, jejichž zástupci vždy běží k Dorce nebo k Jítě, kde se potrápí zapeklitou otázkou. Neví-li se rady, vrací se poradit se svoji skupinou.

Překvapeně se dozvídáme, že žufánek není jen výrobce alkoholu a já marně přemýšlím nad tím, kolikrát jsem už v životě využil znalost krápníkové svaté trojice (stalaktit, stalagnát, kolohnát), kolikrát ji ještě nepoužiju a kolik dalších zbytečných informací se mi válí na disku v hlavě.

Večer opět spřádáme plány, že bychom šli spát pod plachtu mimo vilu, ať zažijeme nějaký to vzrůšo dobrodrůžo, ale nakonec se moudře rozhodujeme, že to necháme na zítřek, protože přece zítra je taky den.

Zní to jako starořecký báje a pověsti

Vstávám s pocitem, že jsem tu už třetí den a o vile Vallile vím asi tak stejně, jako v roce 2007. Vím už sice, že ten legrační název nevznikl jen tak, že kdysi žil byl nějaký pan Vallil, Nor nebo Fin, kterému vila patřila. Vím už, že myšlenka vybudovat komunitní dům vznikla už v roce 1996, šest let se pilovala a v roce 2002 začal celý projekt nabývat reálných obrysů a v domě začali bydlet první lidé ze sociálně slabých rodin či z dětských domovů. To všechno vím díky osamocenému bloumání ranní vilou a čtením nástěnek.

Na nástěnce si čtu i o tom, že vila usiluje o zařazení do mezinárodní skupiny komunit Archa, kterou před padesáti lety založil Jean Vanier. Rozpomenu se, kde jsem to už jenom slyšel, no jasně, o Arše mluvila před týdnem na chatě u Marušky, kde jsme plánovali tábor, nová asistentka Olga. Jede na tábor a pak snad na rok do Archy.

Nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti, ale teď se docela okouzleně začítám do rozhovoru, který visí na nástěnce. Ten týpek v tom má fakt jasno! V šedesátých letech se po návštěvě jednoho z ústavů rozhodl začít bydlet s dvěma chlápkama s mentálním postižením. Lidi se začali nabalovat, vznikla první Archa, a podobné komunity pak začaly jako houby po dešti vznikat po celém světě. Ač je Česká republika houbařů ráj, žádná Archa zde ještě není, přestože k jejím principům se hlásí řada zařízení.

Přestože texty zavánějící křesťanskou tematikou jsem se naučil brát s rezervou, tenhle rozhovor mě pohltil. Přečíst si ho můžete tady.

Pro ty, co jsou líný číst, vypichuju alespoň pár klíčových sloganů. Když mluví o první Arše, říká Vanier: Ale od samého počátku šlo o to, abychom s nimi žili, a ne „něco pro ně dělali“.

Pak se trochu naváží do specialistů:
Dnešním problémem církve je to, že se lidé s postižením přenechávají specialistům. Pro práci s takovými lidmi však stačí chovat se lidsky, vyslechnout je, jíst spolu s nimi, věnovat jim mnoho času, abychom se s nimi mohli setkat.

A pak slušně sejme současné světové uspořádání:
Vládne bezohledný individualismus. Je potřeba jej přemámat, vítězit nad ním vždy znovu. Lidé s postižením nás učí něčemu jinému – vztahům. A je pravda, že když se setkáváte a žijete s postiženým člověkem, objevujete znovu sebe sama, vidíte, že nastávají proměny, získáváte nový obraz společnosti, která není založená na individualismu a soupeření, nýbrž na vztazích, spojování lidí.

Dočítám rozhovor a vyrážíme na vejlet do Prčic.


Jsme součástí nějakýho spiknutí

Usínání, zmrzlina, ta Prčice, ne ty Prčice. Jde s námi i Roman z vily a vytváří světový rekord v tlačení invalidního vozíku. Pozdní návrat, co se dá dělat, dneska taky nebudeme spát venku, navíc má dneska fakt ale opravdu pršet, říkaly to internety v mobilech. Nakonec spí venku jen hrstka odvážlivých.

Sedíme u ohně s vilákama, ale dnešní večer je v něčem jiný. K ohni si za námi přichází sednout paní Jiřinka, která tu o víkendech dobrovolničí. Vypráví nám o vile, ptá se na Ramus.

Vypráví a vzpomíná a zní to jako starořecký báje a pověsti, o Jedličkárně, o Rooseveltce, o české speciální pedagogice v devadesátých letech, které tak už nevnímám jen jako období, kdy se při velkém kapitálovém třesku vylíhly ty největší svině, ale i jako časový úsek, kdy se řada lidí snažila chytit ujetej vlak sociální práce a dát mu nějaký směr.

Rozplétáme prehistorické vazby mezi Jedlí, Proutkem a Ramusem, paní Jiřinka mluví a mluví, má paměť jako slon a já začínám mít pocit, že jsme součástí nějakýho velkýho spiknutí, subkultury, úderný jednotky, která jednou vyskočí z brlohů a změní svět. Sleduju v přímým přenosu, jak je člověk malej, kolik má problémů, ale zároveň jakou má obrovskou sílu něco dělat a měnit.

Jo, není nad to se občas takhle dojmout a emotivně rozsypat. Paní Jiřinka odchází a my řešíme přirozenost, komunitní žití, koně převalskýho, svobodu volby a všechny ty velký témata, který už někdo někdy tolikrát řešil.

Tak se tak houpu

Den poslední, houpu se na houpačce a pozoruju partu dělníků, jak leze po lešení a opravuje fasádu vily. Dole u stolu zůstal jen jeden, který ovládá výtah v podobě kýblu na laně, ve kterém posílá případné nářadí, které kolegům nahoře chybí.

Je po obědě, balí se, vytravuje. Jeden z těch mnoha momentů, kdy není potřeba nic dělat a stačí jen tak spolu být. Ke stolu dělníků přichází Kudla s Michalem. Kudla okamžitě zapřádá hovor s obsluhou výtahu, zatímco Michal bere do ruky mobil na stole a prohlíží si ho. Ze shora, opřeni o lešení, pozorují setkání na zemi s obavami ostatní dělníci.

Tak se tak houpu a říkám si, že přesně tohle je ta chvíle, kdy bych se měl možná teoreticky coby asistent sebrat, přijít ke stolu a něco dělat. Možná bych měl zkontrolovat, jestli mají Kudla s Michalem sbaleno. A možná je tohle taky přesně ta chvíle, kdy bych neměl dělat vůbec nic.

Houpu se, pár metrů přede mnou pochodují slepice, kousek za zahradou hlučí auto projíždějící vesnicí. Točím se na houpačce a koukám nahoru, jak se z provazů splétá šroubovice. Nechávám Kudlu a Michala v přirozené interakci s pánem. Přemýšlím nad přirozeností, přemýšlím, co to je, svoboda, pravidla, stereotyp…

Včera jsem se ptal Romana, co bydlí ve vile od začátku, a on říkal, že vstane, pracuje, jde spát, vstane, pracuje, jde spát, že to je neustálý koloběh… Ale že je za něj vlastně rád.

Dělnické rádio vyhrává hity, nějakýho Karla Gotta, Kudla začíná zpívat, pán od výtahu mlčí a poslouchá.

Na nástěnce ve vile taky bylo napsaný: něco mi vila dává, ale nevím co, já vlastně nevím, co chci…


Není to foťák, je to kulomet

Za vilou je sportovní hřiště, postavený určitě nějakym zlym nadnárodnim korporátem, vede k němu cesta, ještě ráno byla plná šišek, ale dopoledne jsme je vysbírali. Tak se teď po tý šiškuprostý cestě suneme a jdeme hrát s vilákama přehazku.

Fotim, a fotim čím dál tím víc, den ode dne, je tady toho tolik, a je to tak silný a já mám strach, že to prošvihnu. Není to foťák, je to kulomet, kterým kropim a kradu duši všemu kolem.

Nevim vlastně, jaký vyšší smysl má tadyto věčný focení na akcích Ramusu. Fotky nemůžou nikdy vystihnout, co se děje, vytváří totálně falešnou představu. Letos bysme na táboře třeba vůbec nemuseli fotit. O to víc by si to všichni museli pamatovat! Nápad hezkej, možná by z toho byli nadšení kolegové z řad konceptuálního (rozuměj: zbytečnýho) umění, ale jinak to asi neprojde… Fotky, web, videa, všechno bych to nejradši spálil a vymazal, třeba se pak dopracujem k podstatě.


Zatímco si parta svalů čutá někde v Brazílii

Před samotným zápasem předvádí Plameňák tanec na vozíku. Včera to s Jáchymem trénovali. Z mobilu hraje Divokej Bill a Plameňák předvádí neuvěřitelný kreace, předzápasový roztleskávačky na celym světě blednou závistí a všem už je jasný, že zatímco si parta svalů čutá někde v Brazílii a všichni se z toho můžou posrat, zápas století se odehraje teď a tady. Jedem. Ramus vs. Villa Vallila.

Hrajem hrajem, míč lítá, Lucinka zabíjí u sítě, ale málo platný, dostáváme na zadek 2:0 a pak to všechno nabere pekelný točky, fotíme se, loučíme se, pár viláků staví nějakou budku u ohně a pár dalších nás jde vyprovodit na nádraží. Brečíme jak želvy, dělíme se o svačinu.

A najednou jsme pryč.


Ty příjezdy do Prahy

Hlavák. Prohazujeme pár přátelských slov s rodiči a rozdáváme letáky o vile, jako důkaz, že jsme tam fakt byli. Jeden si taky beru.

Tak dlouho jsme se strašili deštěm, až během tábůrku nepršelo vůbec a chcanec nastává až přesně v momentu, kdy vylézáme do pražského Šervůdu.

Ty příjezdy do Prahy. Nejde o techniku, o auta, o dopravu, o lidi, o to co říkají, jde o to, že je toho moc. Informační přetlak se vám valí do hlavy a vy to tam musíte najednou všechny přeskupit, všechno předělat, uklidit. Jako když vám přijede návštěva a vy místo toho, abyste jí dali nahlédnout do autentického nepořádku vašeho pokoje, falešně uklízíte. Není nic vylhanějšího než úklid pro naše bližní.

Jedu domů a nevím, co mám dělat. Dívám se na Transfomery, dvojku i trojku, ve snaze udržet v hlavě příjemné prázdno co nejdéle, než ho pohltí démoni z Prahy.

Proklikávám se fotkama, na Facebooku píšu Mirečkovi, jak to tehdy dopadlo s tím dokumentem o vile, je to někde k vidění? Říká, že ho nikdy neviděl. Vlastně ho nikdo nikdy neviděl. Jedinou kopii prý někdo zničil na první zkušební projekci ve vile.

Kruh se uzavírá a tak si říkám, že ty fotky fakt smažu. Samozřejmě jsem srab a nesmažu je, ale odkládám je na někdy jindy, nechávám to být.

Čtu si o týpkovi, co založil Archu. Dvacet rozklikaných oken, saju informace, čtu, zavírám, otevírám, analyzuji rychleji, než když máte na střední přestávkových deset minut na uvaření referátu z biologie.

Koukám na ty jeho myšlenky, Čím je a jaká má být komunita. Kdyby se z toho nějak vydestilovaly občasné zmínky o křestanství, je to vlastně nejvíc rebelskej a podvratnej manifest. Nejvíc mě uzemní, když cituje nějakýho pana Parkera:

Toužíme po společenství, ale ještě více toužíme po všech sociálních a ekonomických výhodách, jež může individuální mobilita přinést.

A pak nakládá dál:
Dnes jsou mladí jiní než jejich vrstevníci v šedesátých a sedmdesátých letech. Tehdy hledali jiný způsob života, alternativní společenství, jinou společnost. Mysleli, že mohou něco dokázat, když zavrhnou staré struktury a vezmou na sebe riziko vybudovat nové. Byl to čas ekonomické expanze. Nyní ale nemohou a už ani nechtějí brát na sebe riziko. Cítí se příliš ohrožení, bez kořenů, nejistí v tom, co chtějí.

To tak čtu a nechávám na sebe působit v pražský pseudo-realitě.


Nejvyšší čas se zbláznit

Dny plynou, pořád nemám vůli nahodit fotky, nechci ty čtyři dny zaklít do nějakýho přiblbýho alba. Chodím na procházky s Matějem a jdu do kina na Transformery čtyřku. Režisér Michael Bay údajně kdesi prohlásil: "Nepřišel jsem léčit rakovinu, ale bavit lidi." To mě ba.

Nerad si to připouštím, ale ten vykuk Vanier mě těžce zasáhl. Má recht. Všichni vlastně instinktivně toužíme po žití v komunitě, ale zároveň víme, že to asi zavání prací a dost možná i nepohodou. Něco takovýho můžou dobrovolně podstoupit jen blázni.

Možná nejvyšší čas se zbláznit.


Epilog

Afghánistán, Izrael, Palestina. Titulky se objevují a mizí rychleji, než granule v Matějově žrádlomisce. Zdrhám dál a pár dní po vile jedu očíhnout maringotku Terezy a Hynka, který měli před dvěma lety v rámci legendy na našem táboře svatbu. Hynek dělal Ramusu nový logo, jedeme autem a bavíme se, co je novýho. Cesta se protáhne, vytuněnou maringotku vidím až kolem šestý. Stavujeme se na jídlo, Žofka v malých gumácích skotačí v loužích. Na pohodové pití místního piva z PETek zbývá jen málo času, sedíme u stolu na pozemku, který nemá plot, protože samotná instituce plotu v širších světových souvislostech znamená… No minimálně peklo. Melu o vile, rád bych zůstal, ale ráno jedem do Vlčkovic, trošku jetej nastupuju do zcela prázdného vlaku a jedu krajinou posedlou tmou…

Hlavák k večeři, Hlavák k snídani, frčíme na desátý ročník festivalu, jehož výtěžek jde na podporu sociálního bydlení v areálu… Pozice bedňáka se mění v nekonečný maraton vykouřených cigaret ve kterém jde hlavně o to, být ve správný čas na správném místě…

Čumim na Houpací koně, kapelu, která hraje přes dvacet let a až teď se dočkala něčeho, čemu lidé říkají úspěch. Fascinuje mě umanutost a preciznost, se kterou hrají, a zvláštní znervóznělý neklid, který kolem sebe šíří hlavně pan zpěvák. Sedmiminutovou píseň I mean you z alba Houpací koně z roku 1995 jsem jednu dobu sjížděl den co den…

Potkáváme řadu viláků, kteří to sem mají kousek. Milan dokonce hraje fotbal za tým částečně složený z Ramusu – Ramuži se nakonec probojovávají na krásné čtvrté místo.

Potkávám Honzu Kostečku z Proutku. Zas jak kolovrátek sypu zážitky z vily, tak umanutě, až Honza krotí mé nadšení a nabízí mi kritičtější náhled na podobné komunity. Poznatek, že dobře fungující komunita je vlastně vrchol segregace, mě tak nasere, až ztratím chuť poslouchat právě začínající čtení autorů blogu 1000 věcí co mě serou.

Ne, to byl jen fór, jak nacpat dvě sprostý slova do jedný věty, vskutečnosti jsem za to rád a druhý den se o fungování komunity čile hádáme s lidma z Ramusu, kterých je tu požehnaně. Řešíme, že všechny podobné projekty v zahraničí fungují. Hele, nebo je to tak, že se k nám jen nedostanou informace o tom, jak ty samé projekty nefungují?

Mám hlavu jak balón. Další cesta do Prahy, další přeuklízení hlavy. V pondělí vychází rozhovor se zpěvákem z Houpacích koní, ve kterém se vyznává z toho, že byl agentem StB. Tenhle svět je tak krásně složitej a nejednoznačnej.

Na tenhle canc jsem skoro zapomněl, ale Jáchym mi poslal svoje fotky z vily, takže to asi prostě dopíšu a hodim na web.

A děj se vůle zboží!

 

 

Podporují nás: