„Ramus není žádná teorie. Hodí tě do vody, a ty začneš plavat. Ze začátku párkrát zalapáš po dechu, možná si i lokneš, ale pak začneš celkem přirozeně splývat. Na konci tě to pod jezem vyplivne s úžasem na tváři. Co se to vlastně stalo? Zpracováváš to dlouhý měsíce nebo roky. Zbydou zásadní hlášky, který ti obsadí slovník, a taky pocit, že svět je mnohem pestřejší, než jak nám ho líčili ve školách nebo na personálních odděleních. V mozku se ti přepojí některý systémem zatuhlý dráhy. Výsledkem je vnitřní uklidnění, že solidarita není jenom trendy slovo, ale konkrétní činnost, díky který se dá na světě žít, i když ti není zrovna nejlíp. Jestli to není dost pochopitelný, chtěl jsem říct, že Ramus je zábava, párty, léto, kámoši… no, zeptejte se Hanky.“

❥❥❥

„Musím říct, že jsem před první akcí byla nervózní, byl to můj úplně první tábor v životě, takže jsem nevěděla, co čekat, a nakonec jsem byla hrozně ráda, že jsem tam mohla být.
Jeden z nejlepších dní s Ramusem bylo malý táborový putování, měli jsme s naší skupinkou hrozně zábavnou cestu, kdy jsme potkávali turisty a cyklisty a vznikala spousta komických situací. Až jsme k večeru došli na místo, který vypadalo jako konec světa, ale krásnej! Byla tam chalupa a zeleninová zahrada a hodný lidi, co nás tam nechali spát v jejich týpku. Na tenhle den si vzpomenu vlastně dost často a bez Ramusu bych tuhle vzpomínku nikdy neměla.
Taky bych určitě měla mnohem menší sebedůvěru při komunikaci s lidmi s postižením i bez něj, Ramus člověku otevře dveře mimo konvenční svět a to je zároveň důvod, proč by měl trvat ještě minimálně 100 let! Všem bych přála zažít ten pocit, když se po x dnech vrátíte do města z Ramusu z pohádkový louky v lese, ale i z míň pohádkových situací. Je to asi podobný pocit, který měla Alenka v říši divů a je to skvělý. A i když poslední dobou jezdím hodně sporadicky, Ramus u mě má pořád hodně spešl místo.“

Do nového roku jsme vstoupili s novou ředitelkou! Vítáme na bedně naši skvělou Oldží a zlatý pohár vděku za srdcový ředitelování udělujeme Martě.
V únoru drsňáci podnikli výlet kolem Berounky do Srbska s hermelínovou přespávačkou v Braníku. Padl zde středoevropský rekord v nakládání vozíku do rychlíku na čas!
V březnu jsme uspořádali semifinále hl. m. v nespoutaném tanci pod krycím názvem Náhradní večírek Byl vypečenej jak splašenej velikonoční beránek a nafotily to Tyn Týna a Ema Mihálová.
Hned další den jsme se rychlochůzí přesunuli z Kasáren na hlavák, odkud jsme vyrazili do Čáslavi na sjezd přívrženců extrémních sportů. Největší ohlas zde vyvolalo extrémní žehlení, z jehož praktikování je i přiložená fotografie. Doporučujeme nastavit jako tapetu obrazovky všem zapáleným fanouškům extrémního sportování!

Spoustu dalších obrázků z letošních akcí a potencionálních tapet najdete v naší galerii.

„Dobý!“

„Tenkrát na táboře jsem si musel píchat inzulinový injekce, který musely být v ledničce. Tu měli o kousek dál v hospodě. Na zpáteční cestě z hospody do tábora nám ten Oltciťák nechtěl startovat, tak jsme poprosili majitele hospody, jestli by nás neodtáhl. A on nás odtáhl traktorem, to se museli v táboře hodně divit! Na táborech spíme v týpíčkách, to nikde jinde nezažiju. Koupem se v řece, chodíme na procházky… Vzkazuju všem Ramusákům, ať jezděj pořád na tábory a víkendovky!“

// Výstava fotek Humans of Ramus k okuku v Rybárně na Kampě už jen do 17.3. 

„Mám dvě zásadní vzpomínky z táborů. První byla v Novohradkách v roce 2003, kdy ještě tábory dělal Proutek. To už je dávná historie. Byli jsme tam všichni poprvý, nikdo nevěděl, do čeho jde. Tam se mi stala taková dobrá historka, když jsem spadnul do latry. Prostě jsem spadnul do latry hlavou dolů. Když mi jeden asistent utíral prdel, neukočíroval to, a normálně jsem mu propad tou dírou na zem, mezi všechny ty hovna. Myli mě dvě a půl hodiny. Nemám z toho vůbec trauma, je to pro mě mega vtipný a mega mi to ukazuje, že na těhle táborech se může stát cokoliv.

Druhá je z roku 2009, kdy mě jednou odpoledne na táboře kamarád Kuba Mareš, kterej jezdil léta letoucí, nakreslil. Nechal jsem si to vytetovat na rameno. Je to moje vzpomínka na něj, na tu situaci, na Ramus. Bylo to moje první tetování.

Díky Ramusu jsem se naučil spoustu věcí. Třeba utírat si prdel a nebejt tak rozmazlenej.“

// Vernisáž fotek Humans of Ramus už 13. 2 v Rybárně na Kampě zde

„Ramus jsem poznal tak, že v něm začal fungovat můj kamarád Jirka Richter a já jsem mu záviděl, že dělá něco tak dobrýho. Zpočátku pro mě Ramus byl dobročinná aktivita, „pomáháme vozíčkářům“. Pak jsem si tam našel kamarády, zažil silný věci, z tábora se mi nechtělo zpátky do reality. Potom jsem akce Ramusu začal brát jako seznamku, protože na ně jezdila a jezdí spousta skvělejch holek. Do života mi dal kamarády, který teď vídám míň než bych chtěl. Pomohl mi nebát se vozíčkářů – zpočátku jsem se hodně styděl, nevěděl jsem, jak mluvit s někým na vozíčku nebo s jiným postižením. Teď jsem v tom přirozenej – protože je pro mě přirozený, že lidi s postižením existujou a je s nima potřeba řešit věci, mají zajímavý názory, je s nima sranda, dokážou bejt otravný. Jako lidi bez postižení. Taky jsem se docela dobře naučil přebalovat a krmit, což se mi hodilo, když byla Evička malá. A jezdit s vozíkem přes kořeny.“

// Vernisáž fotek Humans of Ramus už 13. 2 v Rybárně na Kampě zde