/ 2014 / červen / Statenická drsnojízda

Ramus vytváří platformu pro společné setkávání mladých lidí s postižením i bez něj.

Shoďte kilo s Ramusem na www.ShoďKilo.cz!

V sobotu 14. září slavíme deset let!

 
/ 2014 / červen / Statenická drsnojízda
> zpět do zápisníku
Napsal uživatel Bára Mat.   
22. Červen 2014

Fotky tadyhle.

Píše se čtvrtek 19. 6. 2014 a od pátku 20. 6. do neděle 22. 6. pojedeme s malou drsnou ramusí partou do Jižních Čech, poblíž Tábora. Spát ven, pod plachtu a prožít si takovej předobraz srpnovýho tábora v Novohradkách. Teplý oblečení, pohorky a čelovku s sebou.

V pátek dopoledne, ano ten pátek, jehož podvečer strávíme v autě a dodávce směrem Tábor, se přihodí prapodivný příběh před Lidlem poblíž Horoměřic. V čase nakupování, kdy Anička už finišuje s přípravami víkendovky, a buď zrovna čeká u kasy nebo ještě chodí regály a hledá jídlo na páteční večer a sobotní dopoledne, narazí do dodávky zaparkované před obchoďákem, kamion, kterému se, a třeba i proti jeho vůli, podaří promáčknout zadní část dodávky. Naneštěstí nejen to, dodávka se, kvůli tomu, jemuž přejeme samozřejmě jenom to nejhorší, ocitá bez dvou zadních okýnek. Anička na požádání možná snad dopoví, jaký měla nehoda další zápletky.

Místo srazu se mění a je nám oznámeno, že jedem do Statenic, rozuměj k Aničce na chatu alias k Aničce domu. Jo, jasně, Dominiku, říkáme, dost dobrej vtípek. Jedem do Jižních Čech, ne? K Táboru přeci.

Kolem šesté hodiny večer se potkáváme ve Statenicích. Na krásným klidným skoro bezbariérovým místě. A i kdyby bylo bariérový, je to lepší než zůstat v Praze jen kvůli rozbitým okýnkům od dodávky. Takhle jsme 11 kilometrů od Prahy. Poznáváme Olgu, která prubla víkend do Jižních Čech a stejně jako ostatní, skončila v pohorkách ve Statenicích. Gril´n´party ve stylu drsnotáborové klasiky, víte jak. Jídlo dobrý, pivovíno dobrý, kytara dobrá a ramussbor v softcountry verzi.

Sobota je den, kdy se, po vydatném spánku (vydatný spánek znamená, že ti pět hodin spánku přijde jako půl dne, probudíš se do růžova a máš chuť vyrazit na výlet) a vydatné snídani (snídaně, kdy si dáš kafe a dal by sis ještě jedno a vlastně je ti tak dobře, že bys tak nějak zůstal v klídku na místě, ale vlastně chceš taky vyrazit někam, třeba jenom na procházku), vydáváme doopravdy na tour d´Okoř. Takovou nenáročnou cestou, na které máme čas probrat kdovíco a i to, naučit se spok pozdrav, z hluboka se zasmát nápisu na hřbitovní zdi a jen tak jít a jít než uslyšíme dunění, ne tolik bigbítový, jako festivalový. Dunění se šťávou na Okoři.

Zrovna když dorážíme na místo hradu, na hradě Okoři není bílá paní (i když plakát láká heslem „Bílá na Okoři“), ale mají právě koncert Wohnouti, kteří už taky nejsou, jaký bejvali. Tak si dáváme studenej oběd a pivo a za branami festivalu se šťávou jen tak chvíli dohromady chvíli odpočíváme.

Cesta z Okoře do Statenic je po silnici, takže v pohodě. Cestou potkáváme pole s ječmenem na jedné straně a pšenicí na druhé. Zkuste někdy jít po takový cestě a koukat se střídavě na pšenici a ječmen a uvidíte takovej malej div světa. Nebudu prozrazovat. Na tom, jestli je ten Okoř nebo ta Okoř se neshodneme a né že bychom se na tak podstatný věci shodnout chtěli. Dorážíme tak kolem osmé na Aničky a Edy chatičku. Sláva, nazdar, výletu, to jsme ale výletníci, že si zasloužíme dobrou večeři a ještě lepší komorní dlouhou chvíli u ohně, u kterýho, jak už to tak bývá, pijeme pivovíno a zpíváme, postupně odcházíme, odpadáme, až je konec večírku a rozednívá se.

Neděle je zatažená už od rána, takový pošmourno, co si s náma hraje. Jako jestli jít prozkoumat okolí nebo se schovat pod střechu. My v tom máme jasno, po vydatné snídani vyrážíme na průzkum okolí, kde na nás bude prý čekat trochu terénu. Hurá, konečně lesní cesta trochu do kopečka po tý včerejší uhlazený silničce z Okoře. Dobrodrůžo zaručeno. Jde se jde se jde se. Cesta je v pohodě sjízdná, než narazíme na bod, kdy Anička povídá, že se jako můžem vrátit zpátky (necesta, kopec, hodně kamenů a je nějaký vedro najednou), na což jí Maru říká, že nejsme žádný béčka a rozhodně jedeme dál. Jedeme dál, kopec kámen, jistíme vozejky ze všech stran, ale jedem. Cestou potkáváme skupinku lidí, kteří nás ujišťují o tom, že jedeme tu nejhorší část cesty a že dál už to bude leháro rovinka, prostě taková ta pohodová cesta lesem. A taky že jo, sice to není po rovince ale je tam krásně a čerstvej vzduch, přesně, to jsme hledali. Borůvky taky dobrý. Anička a Maru se odpojují a jdou vařit oběd.

Jdem jdem jdem a po sto metrech, jak na zavolanou kopeček. Roviny už bylo dost. Kopeček jak pro koho, pro Harryho Pottera na koštěti možná, pro Vandamma celkem prekérní situace. Prostě potkáváme celkem luxusní sráz, pod kterým se na nás srdečně, možná až vyloženě z plných plic, směje Maruška s Aničkou. Nejsme žádný béčka a sráz zdoláváme ladně, ukázkově, Harry by to bez koštěte určitě sjížděl po zadku a Vandamme by si natrh legíny.

Výborný těstoviny s pestem spořádáváme na loučce ve Statenicích. Na tom samém místě se rozdělujeme na ty, kteří jdou mít nádobí a uklízet a na ty, co budou slavní a nafotí fotopříběh o rozbitým okýnku u dodávky. Ramus. je když rozbitý okýnko u dodávky není hendikep. To rozhodně není, ba naopak. Je to dost praktický.

A není hendikep pak ani na cestě domů, do Prahy, kam dojíždíme za 18 minut a vůbec nám neva, že jsme se nedostali až k Táboru. Tam pojedem zas jindy, příště. Jižní Čechy neutečou. Ve Statenicích je dobře, díky Ani a Edo.

 

Podporují nás: