/ 2013 / srpen / Zápisník táborníka

Ramus vytváří platformu pro společné setkávání mladých lidí s postižením i bez něj.

Shoďte kilo s Ramusem na www.ShoďKilo.cz!

V sobotu 14. září slavíme deset let!

 
/ 2013 / srpen / Zápisník táborníka
> zpět do zápisníku
Napsal uživatel Štěpán   
17. Srpen 2013

zapsal / Štěpán
fotky / z drsného tábora zde


Autorem následujícího deníku je Štěpán, účastník drsného letního tábora, který pořádalo občanské sdružení Ramus 10.-17. srpna 2013 v Novohradských horách. Drsný letní tábor pořádá Ramus již třetím rokem. Tento typ tábora vznikl speciálně pro dospělé účastnice a účastníky našich akcí (kteří se začínali nudit na druhém, tradičním, více dětském táboře) a probíhá formou volnějšího setkání mladých lidí s postižením i bez něj.

Na tomto táboře se tak (narozdíl od všech ostatních akcí o. s. Ramus!!!) například pije alkohol. Přijměte proto prosím občasnou vulgárnější (čímž nechceme tvrdit, že alkohol přímo souvisí s vulgaritou) formu následujících zápisků.

Pevně věříme, že po přečtení následujícího textu nezanevřete na občanské sdružení Ramus (ostatně text zveřejňujeme, neb v určitých ohledech velmi přesně vypovídá o tom, jak Ramus funguje). Věřte, že veškerý alkohol a sprostá slova v textu jsou vyvážena pronikavými myšlenkami a nadprůměrnou literární hodnotou.

Slabším povahám (které si nechtějí zkazit romantickou představu o Ramusu) text nicméně nedoporučujeme. Stejně tak ho nedoporučujeme ani osobám mladším 18ti let. Text otiskujeme v původním znění, bez jakýchkoliv cenzurních zásahů.


Zápisník táborníka aneb zpíčený vlajky

Den prvý.

Je neděle ráno a já se po řádně oslavené kamarádově svatbě probouzím s vědomím, že dnes poprvé uvidím lidi, se kterými budu muset prožít následujících šest dnů na letním táboře. Je dosti pravděpodobné, že v tomto posvatebním stavu je navíc uvidím minimálně dvakrát. Matně pátrám v paměti, jak se to vlastně stalo, že nastávající týden budu trávit kdesi v pustinách Novohradských hor v přítomnosti více než 20 lidí přibližně mého věku, z nichž nepočítaje jednu holku jsem doposud nikoho pořádně nepotkal. A aby to mělo ty správný koule, o šesti nebo sedmi z nich jsem zatím slyšel převážně jako o klientech či nechodičích. Jinými slovy, přede mnou se nevyhnutelně zhmotňoval můj slib odjet na tábor, jehož hlavním motivem mělo být týdenní soužití vozíčkářů a asistentů kdesi u českorakouských hranic na jihu Čech ve spartánských podmínkách, které připomínají spíše ortodoxní pionýrsko-stachanovské tábory, než ozdravné pobyty pro handicapované.

Spaní v tee-pee, sraní na latře, mytí v čůrku pramenícího z mokřadu, žádná elektřina nebo pitná pramenitá voda. Při horečném přemýtání mi v ještě ne zcela procitnuté mysli najednou vytanulo jméno Magdy Polákové. Uvědomuju si, že ona je tou osobou zodpovědnou za mé rozhodnutí tenhle punk zkusit. "Jo, jenomže ona v tom původním scénáři figurovala taky!", pomalu mi sděluje moje stále dosti těžká mysl. "Vždyť tam měla tam jet s tebou, kdyby nic jinýho, tak aspoň jako psychická opora pro případ, že bys to nezvládal.", našeptává mi krutou pravdu probouzející se mozek. "No nic, tak zas budeš muset ten svět zachránit úplně sám, ty hrdino!", říkám si v duchu. V tu chvíli zvoní mobil a na displeji se ukazuje nepřjemné potvrzení mých dosavadních myšlenkových pochodů.

Volá Matouš z Ramusu, tedy z tý organizace, která stojí za celým tímhle nápadem. Pochopitelně chce vědět, v kolik hodin se uráčím na jih Čech dostat. Stejně pochopitelně, jak je můj železný zvyk dělat věci na poslední chvíli, k tomu vím úplný hovno. Hovor rychle ukončuji s ujištěním, že přesný čas si nepamatuju, ovšem obratem mu ho napíšu smskou. Zoufale se snažím z mobilu vyždímat poslední záchvěvy energie, aby mi nechcípl dřív, než potřebné informace najdu na netu. Štěstí mi přeje a tak rychle píšu zprávu o mém příjezdu v 16.58 do tý prdele světa na pustém jihu, která se jmenuje Rybník. Tím je také dán můj denní rozvrh a já se okamžitě vydávám z Dobřichovic do matky měst, abych vše stihnul. Pro mě dosti překvapivě stíhám odjezd vlaku z hlaváku s předstihem, zřejmě ještě u mě úplně nevyhynul pud elementární slušnosti neposrat něco před zcela cizími lidmi, kteří mě navíc mají přijet vyzvednout na nádraží károu. Do vlaku si kupuju bagetu s údajně kuřecími kousky v ďábelském těstíčku. Etiketa nelhala, těstíčko bylo tak ďábelské, že mi jeho chuť prožárala jícen i žaludek a nutila mě k vylučování potu na všelijakých místech mého těla (ano, bohužel i tam, kde se klasik eufemisticky uchyluje k názvu zadní brada). Leč mučivý hlad mi nedává na vybranou a neúprosně mě nutí k dalším a dalším soustům.

Aby cestování bylo příjemnější, vlak je naprosto narvaný ve švech a cestu tak začínám hned vedle WC. Dopředu snad již mohu prozradit, že mé očekávání, že situace se v Benešově poněkud vylepší, se ukázalo jako zcela mylné, (vlastně se zde udál úplně opačný vývoj) a svůj flek u WC jsem tak nucen hájit po další2,5 hodiny až do Českých Budějovic. Navíc sem vychytal vagón s lidmi, kteří směřovali na vodu a toto své rozhodnutí se zpěvem a konzumací pravého českého bramborového bourbonu jali nepokrytě oslavovat.

V Budějovicích celý šťastný získávám zásluhou přepřahávní lokomotivy cenných 20 minut, které využívám k zakoupení lahváče Samson. Po prvních locích zjišťuji, že výrobce se opravdu inspiroval příběhem o biblickém silákovi. Sládek tohoto pivovaru musel být k chuťovým pohárkům konzumentů stejně slepý, jako Samson před svou smrtí. Aspoň se ovšem uvolnilo místo ve vlaku a já si sedám do kupé k postarší dámě důstojného vzevření, která mě hned ve dveřích vítá slovy, že to je dobře, že mám pivo, poněvadž ona také, a hbitě mi před nosem mává lahvovou plzní. I přes moji úpornou snahu zavést konverzační téma na poněkud obecnější témata mi paní nedává šanci a já začínám chtě nechtě pronikat do hlubin jejího života. Kamarádka támhle, syn tamto, snacha zas tohle, ale ona jim to říkala, tak a teď se ukazuje, že měla pravdu. Ale to kdepak, to by se mohla rozkrájet a stejně by ji nikdo neposlouchal, jenomže na její slova dojde. Ale potom, to už bude pozdě bycha honiti, to si nemysli panáčku. Z příboje jejích slov, které se na mě hrnou neúprosně jako slovutní revolucionáři na křižník Potěmkin, mě vysvobozuje průvodčí a následné uchýlení se k poslechu hudby. Alespoň že tak.

S vědomím, že vlak dorazí do mé cílové zastávky za necelou půlhodinu, začínám přemýšlet o samotném táboře. Největší obavy u mě panují okolo dvou témat. Zaprvé, jak zvládnu vozíčkáře. Vlastně vůbec nevím, co od nich čekat, jak mě přijmou, co přesně bude moje úloha a jak se chovat? Zadruhé, jak zvládnu ostatní asistenty? V zásadě vůbec nevím, co od nich čekat, jak mě přijmou, co přesně bude moje úloha a jak se chovat? Na první pohled by se mohlo zdát, že se jednalo o stejné obavy, ovšem v danou chvíli se pro mě jednalo o obavy komplementárně spojené a tudíž dohromady tvořící takovou obavu na druhou. Je mi jasné, že pokud se v obou případech bude jednat o normální lidi, kteří přijmou moji jedinečnost, výjimečnost, genialitu, charisma a vůbec mě, jako vyspělou osobnost jako fakt, nebude pro mě socializace žádný problém. Ale co když se bude jednat o lidi, kteří se nepovznesou nad mé výše uvedené vlastnosti? A co nejhůř, co když to budou sluníčkoví neustále se usmívající lidé, kteří si při náznaku "nepohody" či "nefamfárové" nálady začnou prozpěvovat "svět je krásný", a kteří si při vyslovení slova "vůl" začnou rvát uši v naději, že je to ochrání od jistojistého konce světa?

Nadchází čas ČÉ a já vystupuji v Rybníku. Na peróně mě letmo zdraví Jitka, kterou jsem již předtím párkrát viděl, a hbitě nastupuje do jednoho z vlaků na nástupišti, který odjíždí směrem, ze kterého jsem já právě přijel. Ještě mi rychle ukazuje směrem k jednomu týpkovi se slovy, že "to je Matouš" a mizí v útrobách železného oře. Nebojácně si zapaluji cigaretu s nadějí, že mě Matouš ihned nevyexpeduje z tábora, když mě s ní uvidí. K mému potěšení mě Matouš hned o jedno cígo stahuje. Potěšení roste v uspokojení, když po necelých 5 minutách jízdy zastavujeme na benzince, kde Matouš preventivně kupuje kartáč Startek s tím, že nebude každýmu kupovat jeho oblíbenou značku. "Kdo chce kouřit, ať kouří Stařeny!", moudře uzavírá prozřetelný nákup a pokračujeme v cestě.

Než se naděju, blížíme se na louku určení, kde se od minulého týdne hrdě tyčí 5 tee-peek, jídelna, velkej stan a nepostradatelná latra čtyřmístná. Teď se tedy ukáže, jak vypadá osazenstvo tábora. První překvapení mě čeká již při letmém přehlédnutí louky. Převažují holky. A řekněme si otevřeně, že dokonce fakt hezký holky. Žádný alternativkyně v batykovaných trikách, dlouhých teplákách s ponožkami v sandálech i za největšího vedra se silně mastnými vlasy a nepřítomným, o to však urputnějším a debilnějším nucenýmúsměvem. První dojem je jinými slovy zcela jednoznačný: sluníčkoví lidi tady naštěstí nejsou. Radostí si chci dát cigáro, ovšem zjišťuji, že nemám zapalovač (to se do konce tábora nezměnilo, což mi umožňovalo kontinuálně otravovat drtivou většinu osazenstva tábora). Problém vyřeší první holka, jež se mi představuje jako "Terka s ohněm".

Pak už se na mě valí přívaly ostatních jmen. Při seznámení s vozíčkářem Vaškem neopomenu pochválit jeho kérky na rukách, z nichž jsem celekem paf, především kvůli tomu, že jako součást "většinové" společnosti mám neodbytnou představu, že vozíčkáři přece nemají kérky (neptejte se po příčinách tohoto názoru, nemá to cenu). To ještě netuším, že umístění kérek a jejich roztodivných motivů na různých částech těla různých účastníků se v průběhu tábora stanou silným tématem rozhovorů.

Postupně jsem vtahován do táborového života. Ačkoli se nejedná o tábor s legendou, pozorně čtu na nástěnce jisté zkazky o tom, co je třeba udělat, aby se nám táborníkům dostalo základních výdobytků moderní lidské společnosti. Většina, jako například získání přístupu k alkoholickým nápojům výměnou za nasbírání různých kytek, mechů a bůhvíčehoještě a následného uvaření utrejchu, je již splněna (díky všem, kteří toto martyrium za mě museli vytrpět).

Nicméně něco ještě zbývá. Za možnost navléci si na noc hřejivé ponožky je nutné zahrát si hru hutututu. Nejasně si vzpomínám, že jsem něco podobného kdysi hrál. Domnívám se, že mi bylo okolo 13 let a již tehdy jsem začínal být ke kvalitám a zábavě této hry poněkud skeptický. Začíná se mi hlavou honit myšlenka, že první dojem rozhodně není poslední a už vůbec difinitivní či finální a že trochu té sluníčkové nálady na táboře možná opravdu trochu zažiju. Tento pocit ovšem pochvíli poněkud upadá do pozadí, a to sice ve chvíli, kdy vozíčkář Michal se na hutututu plac přibližuje s cyklistickou helmou a v pozadí je doprovázen taktéž vozíčkářkou Háňou, která se mermomocí brání nastoupení ke hře s povyky na rtech, že přece „Kurva, letos z vozíčku padat nechci!“. Scéna je završena ostentativním bojkotem hry ze strany Vaška, kterej brumlá cosi o zpíčený hře, na kterou se může akorát tak vysrat. Absurdita této scény na mě začíná padat v celé své tíži. Nicneříkaje si beru jako beranidlo na hutututu vozíček s Gábou a očekvám, kterak se s vývojem situace vypořádají zkušenější organizátoři tábora.

Po necelých 20 minutách marného vysvětlování pravidel, poněkud méně marného překecávání Háni, která se nachází ve schizofrenní situaci, kdy nechce hrát tuto hru s ohledem na strach z pádu z vozíku, ale ještě více nechce strávit další noc bez ponožek, a víceméně úspěšného dotáhnutí Vaška ke hře této dle jeho názoru zpíčené hry, začíná klání. Záhy začínám chápat, proč si Michal vzal cyklistickou helmu a proč se Háňa bála pádů. Klání a přetahování vozíků z jedné poloviny pole na druhé se vyostřuje do té míry, že existovalili by ochránci bojující proti týrání vozíčkářů, nepochybuji, že by při pohledu na dravost hráčů upadávali do hlubokých mdlob. Po necelých 15 minutách je dobojováno a já pomalu žasnu nad tím, že někteří zúčastnění (a přiznejme, že to byli výhradně asistenti) se rozčilují nad nevalnou úrovní letošního klání, neboť to nebylo to pravý maso jako za dřívějších ročníků. Pravda, z vozíku spadl pouze Mára, nicméně odsouzení, že to letos stálo "za hovno" kvůli takto "nízkým" ztrátám mi připadá poněkud překvapivé. Je nicméně dojemné sledovat Háňu téměř k slzám šťastnou za to, že letos nespadla, stejně jako mocně oddechujícího Michala, vděčného za zbytečnost helmy.

Můj strach ze sluníčkové nálady se tak postupně rozplývá v prvním dojmu toho, co zde je možné zažít. Tomuto pocitu jenom nahrává večerní oheň s bujarým zpěvem - přece jenom je to první večer, kdy je možné vychutnávat alkohol, zejména pivo, v množství, jež by autor definice "množství větší, než malé" asi jen těžko rozdýchával.

Zpěvu neoddiskutovatelně dominuje Dominik s kytarou. Mezi nejpopulárnější songy se bezpečně drží sprostonárodní pecky. Začíná mi být jasné, že jestli to takhle půjde dál, nebude mi stačit dovezený karton cigaret, stejně jako mi nebude stačit mé odhodlání zmírnit o prázdninách spotřebu piva. Naopak mi však bude stačit uzlíček dobré nálady, který jsem si na tábor dle instrukcí přibalil, poněvadž jelikož a protože se tady sluníčkoví lidi naštěstí nevyskytují...

 

Nastal večer, nastalo jitro, den druhý

Ráno, jak se ukazuje, je někdy relativní pojem. Po náročném prvním večeru s alkoholem se hromadně vstává kolem 10.00 dopoledne a rozhodně se nic neuspěchává. Vzhledem k tomu, že abych si mohl vyčistit zuby, musím veřejně sdělit nějakou historku s hygienickou tématikou, raději si zuby nečistím. Je to tak jednodušší, už jen kvůli tomu, že hlavní motiv drtivé většiny historek, které bych mohl vyprávět, se jednoduše nehodí k snídani.

Zdá se mi, že po včerejším večeru si pamatuji tak 80% jmen, ale za ta léta svého dlouhého života již vím, že zdání leckdy klame a tak raději štěstíčko nepokouším. Ke snídani se podává oblíbená pochoutka asi drtivé většiny letních táborů - pan poryč. Při důkladnějším zkoumání obsahu této královské bašty začínám být fascinován, co všechno takový pokrm snese za ingredience, aniž by při tom jeho chuť utrpěla, respektive aniž by se výrazněji změnila. Důvod této snídaně je zcela prozaický. Na nástěnce stále visí neúprosný papír, který čtenářovi sděluje, že chleba nelze konzumovat do té doby, dokud nebude námi vynalezen. Chce to prý jen trochu hravosti, zvídavosti a nadšení, plný ešák zrní, důvtip, něco na mletí a snahu z takto umleté mouky upéci chleba. Před odjezdem na velký nákup (za včerejší večer přece jenom padly 3 basy) se kdosi prozaicky, snad až naivně zeptá, kde že by to zrní člo sehnat. Matouš, aniž by na jeho obličeji byl znát výraznější emocionální záchvěv, klidně prozrazuje místo, kde se domnívá, že by snad nějaké pole s nějakým zrním mohlo být. Jedním dechem ale dodává, že je možná už po sklizni, takže stoprocentní úspěch takovéhoto výletu garantovat nemůže. Nato hbitě nastupuje do auta a odjíždí nakupovat.

Jakožto neználek místních míst a vzdáleností se nezaujatě ohlédnu po Honzovi, který se vyptával na možnosti nasbírání zrní. Nechápavě postřehuji jeho tvář, která mi poněkud připomíná duhu, s tím rozdílem, že tento přírodní úkaz se může chlubit barvami daleko sytějšími. Než se stihnu hloupě zeptat, jestli nebude zvracet, doléhá k mému sluchu Honzův zhrozený vzdech, v němž jakobych slyšel cosi podobající se hláskám "sináct". Znovu se mi zdá, jakoby k mému sluchu vítr zavál přidušený zvuk, který zní jako pro mě neznámé slovo "kemetů". V tom si začínám uvědomovat, že můj obličej chce hrát s tím Honzovým barevný duet, aniž by mé vědomí tušilo proč. Odpověď mi na mysli vytane ve zlomku vteřiny, tedy přesně za tu dobu, kdy již chápající nevědomí předá v mozku informaci ještě nic netušícímu vědomí. „Sináct kemetů“ mi najednou v hlavě ostře rezonuje jako třináct kilometrů. Nevěřícně zírám na Honzu a vzájemným pohledem do očí se oba utvrzujeme v tvrdé realitě. Matouš nám právě poradil výlet s vozíčkáři za chlebem, tedy za získáním zrní, do místa, které je od nás vzdálené třináct kilometrů ve značně rázovité krajině Novohradských hor s tím, že je možné, že zrní z polí již bude sklizené. Necítím se jako srab, ale představa 26 kilometrů za den s reálnou možností neúspěchu, navíc den před začátkem dvoudenního puťáku,který je naplánován na následující den, mi nezní zrovna jako rajská hudba. Z výrazu Honzovy tváře však chápu, že v tomto stavu rozhodně nejsem sám. Tiše doufám, že existuje jiná, poněkud výrazně kratší a schůdnější varianta.

Honza mě v mé naději naštěstí utvrzuje, neboť poté, co se jeho tvář barvou opět začíná podobat bělochovi, navrhuje 2 kilometrový výlet do nejbližší hospody, za což jsem nesmírně rád. Konec konců, ze zkušenosti vím, že právě v takovýchto zařízeních se nejlépe vymýšlí, jak vyřešit všelijaké problémy. Ve směru těchto mých úvah mě opět vyrušuje Honza, který již podstatně pevnějším hlasem prohlášuje, že pan Něnička, jemuž patřií jak hospoda, tak naše louka, možná bude nutné zrní mít. To by byly dvě mouchy jednou ranou, prosviští mi rychle hlavou, hned poté, co mi představivost živě před očima vykreslí čepovaného budvara. Ovšem k tomu, abych se k němu probojoval, je třeba, abychom do hospody dojeli všichni. Jinými slovy, čeká mě první ostrý střet s tím, jak se tahá vozík v podmínkách lesní cesty. Začátek je celkem nářez, protože je třeba se dostat na vrchol louky, která má tu zajímavou vlastnost, že není zrovna rovná. Beru první vozík, co mi příjde pod ruku, což je Háňa, a vyrážím.

Počáteční námahu z louky se snažím zahnat myšlenkou, že za 200 metrů to už bude lepší, ovšem mžitky před očima mi říkají, že za 200 metrů mi to už možná bude úplně jedno. Naštěstí mi přichází na pomoc Terka s Natálkou, které táhnou za přední kolečka a nejhorší úsek louky máme pomalu za sebou.

Po této zkušenosti jsem již připraven na rozbité asfaltce snad na úplně všechno. To, co ovšem přichází, mi bere dech. Ačkoli tato lesní cesta, kdysi hrdě asfaltovaná pravděpodobně hrdinami socialistické práce a uvědomělými pohraničníky, kteří pro ochranu našich hranic se Západem nasazovali nebojácně své životy, připomíná svým povrchem matku našich dálnic, dé jedničku, vozík si to po ní drandí jedna báseň. Jsem upřímně překvapenej, že po rovině a i do mírného kopečku není táhnutí vozíku nic těžkého. Můj úžas po chvíli střídá trapnost, to když nás s Háňou bez mrknutí oka s ledovým klidem předjíždí Gábinino vozík poháněný Aničkou. Cesta do hospody, jak už to tak bývá, ubíhá zatraceně rychle a na tom nic nemění ani fakt, že asi na posledních 400 metrů je třeba vzít vozík na zadní, aby se od děr totálně nezničily přední kolečka. Tato poloha je popravdě pro mě naprostou novinkou a udržování balancu a zároveň zdolávání děr mi prozatím činí trochu koordinační potíže, kdy Háňa si se mnou musí připadat jako na houpačce. Přesto dosahujeme hospody bez zranění a bereme mocně pípu útokem.

Někdo si objednává párek či klobásu, což pan Něnička nezapomíná glosovat v tom smyslu, že dívčí sen, jak klobásu nazývá, by si zajisté měla dopřát každá účastnice tábora. Pomalu táhne na jednu hodinu odpoledne, což je čas na návrat, pokud chceme stihnout oběd před smrákáním. Zvídáme ještě na panu Jeničkovi, zda by neměl pro nás trochu zrní na výrobu chleba, konec konců to byl původní důvod naší návštěvy. K všeobecné úlevě se nám dostává kladné odpovědi, což zavdává příčinu k naší radosti. Ta je ovšem záhy vystřídána malým zděšením, jelikož v celkovém spěchu za pivem si nejsme nikdo jist, zda se tak nějak kolektivně nepozapomnělo na ešák, ve kterém je potřeba zrní donést. Situaci bravůrně zachraňuje Maruška, kterou touha po dopoledním alkoholu evidentně nezaslepila tolik, jako ostatní a zkušeně ešus s sebou vzala. Plni opitimismu a s plným ešákem se vracím do tábora.

Opět bojuji svůj boj s vozíkem na zadních, tentokrát ovšem do kamenitého kopce, což Vaškovi, kterého na střídačku s Ondrou vezu, zcela jistě na náladě nepřidává. Je ovšem charakter a tak mé lopotivé snažení přechází s mlčením. V táboře se plus mínus dělíme na dvě nestejné skupiny. Ta méně početná se vrhá do kuchyně vařit pozdní oběd, ta početnější, k níž se počítám i já, se začíná snažit dovezenézrní přeměnit na mouku. Zpočátku pozoruji převážně dámskou část skupiny, která bere do rukou kladívka či kulatiny a plastové tácy, mezi nimiž se začíná odehrávat strašlivý souboj se zrním. Odhaduji, že ztráty jsou něco málo pod 60 procent. Pochvíli se začínají zvedat kverulantské hlasy o tom, kdo si tenhle zpíčenej chleba doprdele kurva vymyslel.

Občas je k zaslechnutí i poněkud originálnější poznámka jako že "já se na to můžu vysrat" či že "já to mrdám", ovšem nechybí ani distingovanější vyjádření typu "do prdele, to posraný vymrdaný zrní mě už sere!". V nastalém zmaru beru do ruky bacínek, vršek číhosi ešáku a hrst zrní, kterou vkládám do uzlíčku z erární utěrky, a mocnými údery těžkého bacínku se snažím ukázat zrní, kdo je tady pánem. Při druhém úderu však utěrka povoluje a zrní vylétává v neporušeném stavu do všech stran. Začíná mě brát beznaděj, že do konce tábora už bude k snídani pouze poryč. Tu se ještě snažím zahnat drcením zrní mezi dvěma víčky ešusu, která proti sobě otáčím v bláhové představě, že vyrobím ruční mlýnek. Leč nic nefunguje a já se začnu oddávat totální sklíčenosti z vidiny nadcházejících bezchlebových snídaňových hodů. Zatímco holky neutuchají ve své snaze vyrobit mouku mechanickým klepáním dřeva a kladiv na plastové tácy, na kterých jako malé basketbalové míčky rozverně poskakují jednotlivá zrnka, Filip zvolil ještě jiný postup. Dlouze se snaží brousit dva kameny tak, aby na nich vznikla jednak hladká a zároveň relativně rovná plocha, která by sloužila k dokonalému namletí hladké mouky. Z mého pohledu je tom fascinující zejména jeho trpělivost a vnitřní vyrovnanost.

Nakonec dochází k následujícímu schématu dělby práce: já si dávám lahváče a na vše rezignuji. Eliška, Majda, Terka, Adélka a obě Báry, které zřejmě stejně jako já jsou vedeny láskou k chlebu, ovšem s tím rozdílem, že mají pevnější vůli, drtivými pohyby v pravidelném rytmu rozbíjejí zrní na drobné úlomky, z čehož vzniká něco jako celozrnná mouka. Tento prefabrikát si bere do parády Filip se svýma dvěma kameny a pomalým, leč vytrvalým krouživým pohybem z něj vytváří mouku již pouze polozrnou. Po více než hodinovém snažení máme k dispozici přibližně čtvrt ešusu bílého prášku, který konsenzuálně prohlašujeme za hotovou mouku. Před přichzejícím Matoušem ještě rychle odhazuji nedomleté zrní do trávy, aby snad nebylo nutné zdělat každé zrno tak, aby nic nepřišlo na zmar.

Poté se končně servíruje vydatný oběd, který všem příjde k duhu. V tomto okamžiku se ve složení Majda, já, Filip, Bára a Eliška scházíme u kamen a začínáme přemítat, jak z vytvořené polozrnné mouky vyrobit chleba. Ke slovu se tak dostává sůl, asi tuna majoránky, pepř, voda vajíčko a pivo, což společně s polomoukou vytváří velmi zajímavou konzistenci. Výsledné placky po neúspěšném prvním pokusu péct přímo v kamnech házíme na předem vůbec neočištěné železné pláty na kamnech. Po pěti minutách máme k dispozici hotový produkt. Brzy se všichni shodujeme na jednoznčném verdiktu. Celkový dojem je daleko za hranicemi toho, co jsme očekávali. Naprosto skvělé! Nicméně Filipovy hladké kameny ve výsledku nebyly tak hladké, jak by se bývalo mohlo zdát, na což naráží především naše zuby, které při styku s minikameny obsaženými v našem nekvašeném chlebu – a že jich je!!! – značně trpí.

Záhy se tedy rozbíhá debata nad tím, jak někteří živočichové naschvál pro lepší trávení pojídají kameny. Fascinující debata, ovšem pravdou zůstává, že lidé se tomuto způsobu trávení nějak vyhnuli a pro jejich zuby to je evidentně dobře. Po obědě se slova ujímá Matouš a navrhuje vyrobit totem pro tábor, který příjde po nás, a poté se pokusit někde jakože kolonizovat území tím, že tam vyvěsíme námi vyrobené vlajky. Jestliže první nápad se setkává s chladným přijetím, druhý vyvolvá bouřlivé reakce, respektive bouřlivou reakci.Vašek se ve svém slovníku vrací ke svému oblíbenému slovu "zpíčený" a rozjíždí na něj neuvěřitelné variace. Drahno podotknout, že toto slovo jej nakonec natolik uchvátí, že jej bude provázet pro podpoření všeobecného entuziazmu po zbytek tábora. Já si jdu po obědě dát přemýšlecích 20 minut, z nichž se vyklube hodinka. Když se nakonec připlahočím k vyráběnému totemu, musím uznale konstatovat, že milovníci primitivního umění by se před naším výtvorem museli hluboce sklonit. Jen na ilustraci našeho vývojového stupně primitivismu lze uvést fakt, že Mára se snaží nabarvit foukacími fixami provázkem spoře vyplétané kolo a to takovým způsobem, že si jej dal na kraťasy a dal se do foukání. Na to, že díry mezi provázky náplň fouacích fixů nechají projít dále, tedy na jeho kraťasy, jej ve finále musel upozornit až Dominik. Inu, chytrému napověz, hloupého kopni.

Po barvení totemu se dochází ke všeobecné shodě, že teda ty "zpíčený" vlajky nikde vyvěšovat nebudem a pozvolna necháváme čas líně plynout k večeři a večernímu ohni. Matouš celkem trefně poznamenává, že jestliže máme zítra nějak rozumně vyrazit na puťák, je třeba ráno vstávat poněkud normlně, ideálně kolem 8 hodiny. Obecně to znamená především to, aby se večerní seance příliš neprotahovala. Prostě jde o to, abychom neměli následující ráno všichni pod očima pytle jak na hady. Anička se s Adélkou iniciativně nabízí, že si ještě přivstane a připraví snídani konečně sestávající z chleba. Oheň tedy tento večer trošičku krotíme. Já jsem přesto zažil svoji premiéru, to když mě nejdříve Vašek a poté i Mára vyzvali na souboj mezi nimi a jejich močovými tužbami. Směle si tedy beru do parády nejdříve Vaška a poodjíždíme od ohně. Zcela neznaje tohoto procesu se Vaška doptávám, jak na to. Odpověď je jednoduchá, až prostá. "Prostě mě postav a drž!". Tak jsem to vzal po svém!

Zabrzdil jsem vozík a zezadu jsem nakloněn přes opěradlo vozíku Vaška přidržoval. Již během prvních 5 sekund jsem začal v obličeji nakloněném u Vaškových zad rudnout a námahou se potit jako vrata od chlíva. Přiznvám, že držet balanc s Vaškem na ose dopředu-dozadu a levá-pravá zároveň, k tomu na jeho žádost svítit před něj baterkou, kterou jsem musel držet mezi zuby a doufat, že se nikam nepřevrátím, ač v pase ohnutý téměř v úhlu 90 stupňů, byl vskutku heroický výkon. Ačkoli se vše nakonec podařilo, při dotazu Máry, zda bych s ním nešel také na malou, jsem se jen vnitřně pokřižoval. Pokud bych tohle měl ještě jednou absolvovat, raději snad uteču, říkal jsem si. Čtenáři asi nepřekvapím, když dopředu prozradím, že jsem neutekl a to navzdory tomu, že na záchod jsem s vozíčkáři byl ještě nespočetněkrát.

Celá chyba totiž spočívala v tom, že milý Vašek mi neprozradil to sladké tajemství, že nejlepší je jej postavit a chytit po straně. Tato technika má minimálně 2 značné výhody. Zaprvé, člověk nemá pocit, že z té námahy omdlí a za druhé, že je možné si pak dát v klidu močící duet. Leč chybama se prostě člověk učí... Oheň, jak jsme se domluvili, moc nehrotíme, ale stejně zůstávám věrný svému zvyku a zůstvám u něj poslední s Ondoru, Vaškem a Márou. V zájmu utužení kolektivu jej společnými silami pořádně zkrápíme a jdeme na kutě.

 

Nastal večer, nastalo jitro, den třetí

Z hlubokého komatického spánku mě budí Matoušův lehce škodolibý hlas, který nás zve ke snídani. Je 8 hodin ráno a podle mě přibližně stejný počet stupňů celsia. Jelikož se mi v danou chvíli chce na puťák asi jako odsouzenýmu na šibenici, zvažuji variantu zahrát oblíbenou hru základní a střední školy na nemoc rýmičkou či nachlazením. Hlad, neúprosný močový měchýř a uvědomění si světlejších zítřků však nakonec vítězí.

Snídaně sestávající z chlebů je luxusně připravena a přinejmenším já si tuto pochoutku dosti užívám. Následně balíme bágly s věcma na přespání a hážeme je do dodávky, která se k nám večer připojí i s večeří, k níž jsme si odhlasovali bramborovou kaši s párky. Postupně začínáme na Honzovi, který v táboře zůstává, aby večeři připravil a poté i dovezl, pozorovat neklamné známky nervozity, která se u něj vyznačuje mj. neustálým, dosti důkladným prohlížením si neprůhledných alobalových pytlíků s instantní kaší. Na Majdinu otázku, cože se to děje, Honza sděluje, že neví, jak přesně kaši udělat. Majda mu tedy trochu s podivem podstrkuje papírovou krabici, ve které byly zmíněné pytlíky, s výrazem, který neklamně vyjadřoval rozčarování z toho, že by přece Honza neuměl číst?!

Vděčnost, s jakou kuchař ustanovený pro tento den hltavě čte písmenka z návodu v několika jazycích, se opravdu jen těžko popisuje. Je právě tolik, kolik je a to je ten správný čas vyrazit. Beru Máru a jako druzí se šplháme nahoru po louce. Začátek tripu nám nezpříjemňuje pouze vyjasňující se počasí (zde je nutno podotknout, že jsem všechny upozorňoval, že bude hezky, ale byl jsem vysmíván, zejména za strany Terky a Marušky. Po hodině cesty se však karty obrátily a zejména zpocená Maruška mi dodnes dluží omluvu! Terku omlouvá to, že na poslední chvíli přece jenom vyměnila péřovou bundu a oteplováky za legíny a větrovku), ale zejména výhled na dámský pohon vozíku před námi (pro ty, kteří to potřebují přelouskat - vozík do kopce se nejlépe tlačí tak, že člověk je v hlubokém předklonu...).

Vydáváme se cestou k Něničkovic hospodě, kde se ale srdnatě překonáváme a pokračujeme v cestě bez pivní pauzy. Po střídáních se dostávám k Háně. Záhy se dostáváme na křižovatku, kde si usilovně přeju zahnout doprava, jelikož je to jediná cesta, která nevede do kopce. Mé přání ovšem není vyslyšeno a my samozřejmě bereme přímou cestu rovnou do nejprudšího kopce. Ten je doslova nekonečný a po 5 minutách mi žaludek, močová trubice i tlusté střevo dávají neklamná znamení, že by mohl přijít trojboj. Naštěstí se u mě objevuje Ondra s Aničkou, kteří dostávají spásný nápad, jak využít psí vodítka. Za rukojeti na přední straně vozíku se zahákují kšíry a vozík tak rázem získává motor dvojmístný, namísto jednomístného. I přesto trvá výstup vzhůru bohatě přes půl hodiny a když se konečně zastavujeme na pauzu, připadám si jako Edmund Hillary po dobytí Everestu. Na větrném vršku odpaluji cigáro a jsem šťastný. V tu chvíli mě ještě vůbec nenapadá, že cesta z kopce dolu by mohla být taky pěkný maso.

To se stává realitou o několik okamžiků později, když zahajujeme sestup, kterej je prudkej asi jako zvracení z vlakovýho záchodovýho okýnka po požití čtvrtlitru bylinného likéru, který je u našeho pana prezidenta opravdu v oblibě (pro ty, kdo to nezažili, je to fakt mohutně prudký). Samozřejmostí je totálně rozdrbaná lesní cesta a tedy jízda na zadních kolech, stejně jako fakt, že většina vozíků nemá samostatné brzdy. Dole nám je odměnou alespoň nová hladká a hlavně rovná silnice, na které se to drandí jedna báseň. Situace je o to povzbudivější, že se záhy ocitáme na mýtince u lesa, kde se nachází hospůdka. Na travnatém plácku rozbíjíme obědové ležení a mezitím, co nějaké dobré duše natírají chleby pomazánkami, nenápadně mizím pro točenou plzínku. Ukazuje se, že můj dobrý nápad nebyl pouze můj, protože ihned po zbaštění chleba bereme hospodu útokem úplně všichni. To má mj. za následek 20 minutové zašpuntování místního sociálního zařízení.

Před dalším pochodem se nám Gába přiznává k jedné zvláštní úchylce. Údajně si pamatuje všechna jména v kalendáři a je schopna k nim zpaměti přiřadit patřičné dny. Obecně toto prohlášení budí úsměvná ušklíbnutí plná nedůvěry a ironie. Gába se nás snaží ohromit tím, že vyjmenovává pár obecně známých svátků, jako například Adam, Silvestr či David. Potom ovšem přidává na výrazu a hází svátky Matouše, Adély či Aničky. Ačkoli je to poněkud zarážející, stále se to dá vykládat tak, že se nadrtila jména lidí z tábora. Proto vytahuji mobil pro ověření, a házím nějaká data. Pomalu nám všem klesají brady. "Tyvole, vona asi fakt nekecá!", zaznívá odkudsi z pléna. "Pyčo, nojo!", přizvukuje jiný hlas. V němém úžasu nechápavě sledujeme Gábu, která dál mezi nás hází data s přiřazenými svátky s takovou suverenitou a samozřejmostí, jako když Chuck Norris zabíjí lidi pouhým pohledem.

Jako poslední, víceméně formální zkoušku, již spíše tak trochu pro pobavení, se ptám na předcházející den. Odpověď mi však místo údivu vykouzluje na rtech nepříjemný úšklebek. Slyšel jsem dobře? Pro jistotu se u Gáby ještě jednou ujišťuji. Stále stejná odpověď. Klára! Ségřino jméno slyším opravdu nerad, protože jsem právě patrně prohrál nedávno proběhnuvší sázku právě o včasnou gratulaci. Takže basa v prdeli! Rychlý pohled na mobil dává Gábě zapravdu.

Posilněni jídlem se vydáváme dál na cestu. Silnice se vine na okraj Novohradských hor a my plynně přecházíme na Šumavu, do vesničky příhodně nazvané Pohoří na Šumavě. Prohlížíme si rozpadlý kostelík a potkáváme skupinku turistů vybavených hůlkami a velkými bágly. Evidentně míří stejnou cestou jako my, ovšem my jim ukazujeme i s vozíky záda. Čas se kloní k 6 hodině, a tak hbitě pokračujeme dál. V nedalekém lese začíná klesání. Ondra se rozhoduje, že už ho bolí nohy a skáče k Márovi na vozík na klín.

Rukama se snaží řídit a brzdit rychlost nabírající vozík, tato snaha je však čím dál tím víc marná. Gravitace si začíná vybírat svoji daň a tak po chvíli Ondra, Mára i vozík končí ve škarpě. Ze strachu o stav vozíku, který se pádem sám složil, Ondra rychle vstává a k mému překvapení rychle běží k vozíku, aby zjistil jaké jsou ztráty. Teprve když se ujistil, že vozíku se nic nestalo, obrací se na Máru, aby zjistil, jaké škody utrpěl Mára. Inu, priority jsou jasně dány. Pokračujeme v celkem prudkém sestupu po, slovy Vaška, zpíčený cestě se zpíčenejma šutrama. Cestou jsem přítomen dosti absurdí debatě mezi mnou, Adélkou, Vaškem a Gábou, která by jistě zcela zapadla do některé z Havlových her.

Já: "Ty teda studuješ v Praze?"
Adélka: "Já se nechci stěhovat někam do Německa."
Gába: "Já se už nechci rozcházet."
Vašek: "A s kym? Se svym vozíkem?"
Smysl jsem doteď nepochopil, ale oceňuji Vaškův ostrovtip.
Když se dohrabeme do údolí, začíná padat zima a slétávají se na nás snad všichni komáři ze Šumavy. U naučné cedule s dřevěným přístřeškem sedáme. Za sebe musím říct, že nožky už dost cejtim a dle pohledů ostatních na tom rozhodně nejsem sám. Najednou se z lesa ozývá zvuk motoru a v dodávce k nám přijíždí Honza. Vyndaváme várnice s kaší, která je namíchaná přesně dle pokynů na etiketě, a z druhé várnice vyndaváme párky. S kečupem a hořčicí tvoří toto jídlo neodolatelnou pochoutku. Najednou se k nám blíží ti turisti, které jsme potkali již dříve. Vzhledem k tomu, že šli stejnou cestou zatím moc dobrej výkon nepředvádí.

Míjejí nás, ale asi po 50 metrech se zastavují a dávají se do řeči s Ondrou, který tam u cesty postává. Zprvu nechápu, proč se s nimi Ondra tak dlouho a živě baví, nicméně poté mi docvakne, že tam šel s někým na záchod a ten někdo nejspíš nebude úplně daleko od cesty, po které by turisti museli jít. Ondra se tedy ze všech sil snaží krýt onomu chudákovi prdel, a to doslova. Po večeři již začíná padat šero. Matouš naštěstí bryskně našel ideální místo pro přespání - vlastně je to taková louka, kde evidentně někdo pravidelně kempuje. Improvizujeme přístřeší natažením igelitové plachty, pod kterou se s přehledem vejdeme úplně všichni.

Rychle připravujeme ohniště, naštěstí nedaleko nacházíme haldu šutrů, které hbitě používáme. Budujeme trochu menší ohniště, protože Matouš je trochu nervózní z toho, aby na nás nidko nepřišel, což naprosto chápu. Na druhou stranu, při pohledu na zaparkovaného Tranzita se nemůžu ubránit dojmu, že oheň je ten z menších problémů v případě, že by nás nějaký ochránce přírody vyhmátl. U ohně opakujeme pro všechny dnešní Vaškův zářez s vozíkem a rozchodem. Zjišťujeme, že to rozhodně není jediná perla, kterou dnes Vašek hodil. Anička vysvětluje, jak zapředla do rozhovoru o něčí holce a jejím nabíječovi, k čemuž Vašek jen lakonicky utrousil: "Ten nabíječ? To musí být ale voltáž!"

Vzhledem k tomu, že jsme docela unaveni, odchází většina spát po půlnoci. U ohně tak nakonec zůstává Vašek, Ondra, já a Bára. Slova se ujímá zase Vašek a nekompromisně do nás cpe historky o tom, jak fotí svýho dědu když spí a poté mu vyhrožuje, že to dá na facebook, jak to dědu rozčiluje či jak se k dědovi přibližuje ve spánku a potom ho mocným výkřikem náhle budí. Prej je to taková Vaškova kratochvíle.

Vyprávění zakončuje tím, jak byl jednou v lázních po operaci a šel k fyzioterapeutce na masáž. Ta bohužel nebyla plně se situací seznámena a tak, když se Vaška dotkla na břichu, nekontrolovaná nervová reakce způsobená nedávnou operací způsobila to, že ji Vaškova noha dala totál KO. Přesto, když se z pod stolu vyhrabala nahoru, objednala Vaška na příští den. Když tam přišel, fyzioterapeutka mu začala masírovat krk. V tu chvíli prý nějaká část Vaškova podvědomí mu vnukla nápad, že by jí mohl sáhnout na prdel, že by si toho snad nemusela všimnout.

Asi nikoho, kromě Vaška, nepřekvapí, že si toho milá sestřička všimla a tentokrát se strany vyměnily a její facka vyřadila ze hry Vaška, čímž prý k Vaškově lítosti další pokusy o masírování skončily. Po tomto vyprávění se i zbytek osazenstva vydává na kutě pod improvizovaný přístřešek. Nebe je naštěstí celkem jasné a my usínáme s vyhlídkou na klidnou a hlavně suchou noc.

 

Nastal večer, nastalo jitro, den čtvrtý

Jak se ráno ukazuje, noc byla opravdu suchá, leč ne pro každého úplně klidná. Za viníka jsem byl označen já, respektive mé monstrózní chrápání. No, alespoň že já jsem se vyspal do růžova. Kromě nutnosti sbalit provizorní tábor je taky třeba zahladit stopy po ohništi. Sbíráme tedy i nanosené kameny a odnášíme je tam, kde jsme je vzali. V přímém denním světle zjišťujeme, že jsme je včera bohužel brali z nějaké mohylky, která se velmi podobá hrobečku nějakého psa. To je nám (alespoň některým) sice líto, ale takový už je život...

Posilněni vidinou objednaného oběda v 8 kilometrů vzdálené restauraci, ke kterému má být kachna se zelím a knedlíky, vyrážíme na zteč dalšího kopce. Matouš zatím odjíždí dodávkou napřed. Po necelé hodince dorážíme z kamenité lesní cesty na asfaltovku v celkem přijatelném stavu. Lesníci zde cosi zpravují a najednou se proti nám vyřítí tatrovka, jejímuž řidiči naše přítomnost na uzounké cestě jakoby vůbec nevadila. V poslední chvíli trochu přibržďuje, ale jen tak pozvolna, za což mu v duchu přeju, aby se mu už nikdy nepostavil. Nastavujeme svižnější tempo, ke kterému nás vede představa kachýnky. K hospodě dorážíme asi 15 minut před dvanáctou a klasicky zde způsobujeme zácpu na hajzlech. Pro začátek ve velkém objednáváme piva.

Silnější z nás sevehementně snaží potlačit pavlovův slintací reflex, nutno dodat, že nepříliš úspěšně, ostatní opojeni hladem a očekáváním se nervózně snaží okusovat sklenice. Nejhůře je na tom asi Vašek, kterej neudrží nervy na uzdě a objednává si extra jídlo navíc v bláhovém domnění, že jej dostane dříve, než slibovanou kachnu. K našemu ohromení po delší době do hospody doráží i ti turisté, které jsme včera už dvakrát předešli. To nás utvrzuje v tom, že buď to jsou opravdoví lůzři, nebo že my jsme fakt frajeři (bé je správně). Konečně se servíruje kachna, respektive 3 kachny, které si porcujeme. Drahno podotknout, že čekání se vyplatilo. A jelikož je takovéto žrádýlko nutné pořádně splachovat, tak si preventivně objednávám 2 pivka do zásoby v naději, že se jich kdyžtak někdo ujme. Mé očekávání se nenaplňuje a tak po čtyřech překvapivě dobrých plzničkách během hodinky se odebírám na trávník si dát dvacet. Bohužel jsem půjčil mikinu Báře a tak je mi trochu kosa. Bářinu nabídku na vrácení mikiny chlapsky odmítám s tím, že mi fakt je teplo (byla mi kurevská zima).

Z hospody odcházíme asi o půl třetí s tím, že máme před sebou asi 14 kilometrů a vyhlídku na zpíčenej kopec v závěrečné fázi výletu. Mně je to v tu chvíli úplně jedno, jelikož čtyři dvanáctky mě poslaly do mentálně uvolněného stavu, což je super do tý doby, než začne pozvolné stoupání. Cesta ale překvapivě příjemně ubíhá a my začínáme předposlední sestup dnešního výletu. Dominik využívá šance a toho, že Hánin vozík má samostatné brzdy a i přes divoký odpor Háni si stoupá na zadní stupačky jejího vozíku a směle se pouští z kopce dolů. Za zatáčkou nám rychle mizí, to se ovšem nedá říci o Hánině zoufalém křiku. Nakonec dorážíme pod závěrečnej zpíčenej kopec, o kterém víme, jak vypadá, protože jsme jej první den výletu sjížděli dolů. Honza, jehož za volantem Transitu dnes vystřídal Matouš, nás povzbuzuje tím, že na vrcholu dostaneme kokino. S velkým úspěchem se to rozhodně nesetkává, ale zároveň víme, že nemůžeme příliš otálet, abychom stihli návrat do tábora před tmou.

V tomto kopci jsem již definitivně, ač nerad, vystřízlivěl. Nahoře se rozdává slíbené kokino v podobě sojového špalku, který pravděpodobně chutná stejně od doby svého vzniku. Prostě téměř čistý cukr. Na poslední cestu z kopce si prozřetelně beru Háňu a v nestřežený okamžik se vrhám na vozík a i přes počáteční Hániny protesty s ní sjíždím část kopce dolů. Je to fakt prdel a tak asi ve třetině předávám štafetu Ondrovi, ze kterého má Háňa opravdový strach. Naštěstí se ale nikomu nic nestalo a my záhy stojíme u Něničkovo hospůdky.

Vědomi si toho, že máme dobrý čas a že jsme od tábora coby kamenem dohodil a zbytek došel, někteří z nás sedají na jedničku. Po chvíli vidíme, jak se k nám žene Matouš v dodávce, který musel jet nakoupit na večer nový basy, aby bylo po včerejším abstinování co pít. Do dodávky nabírá Natálku a odjíždí, zbytek (Já, Terka, Bára, Háňa, Ondra a Vašek) se vydáváme zdolat poslední 2 kilometry výletu. Při příchodu do tábora velmi oceňujeme fakt, že Anička po obědě odjela se svým psem Popletou s Matoušem autem do tábora, protože výborná večeře je už uvařená. Akorát se začíná smrákat a tak se stahujeme k ohni. Zezačátku by se mohlo zdát, že po po 40 ušlých kilometrech za 2 dny všichni brzo odpadnou, ale opak se stává pravdou.


Dominik se opět pořádně opírá do strun a nemilosrdně tam pálí jednu vypalovačku za druhou, na špici obliby se stále drží sprostonárodní a jiné peprné songy. Já jsem se rozhodl si udělat pěkný večer a tak se nenechávám dlouho pobízet (prostě jsem se k tomu regulérně nasockoval) a ochutnávám lahodný rum v akci s kolou (která asi v akci nebyla). Dostávám se do ráže a při mém bubnování na cajón jsem z pléna častován slovem opičák. Stále se cítím v plné jízdě a tak začínám tancovat, respektive si dávám duet s Peťanem a jeho vozíkem. A že máme piva dost, oheň se pěkně protahuje. Padají postupně návrhy na to, co bychom měli hrát nazávěrečném hudebním vystoupení v Kaplicích v pátek před odjezdem do Prahy. Jelikož se hromadně a jednohlasně shodujeme, že nikdo z nás tam nechce zpívat "To ta Helpa", Anička tuto píseň zcela logicky zařazuje na páteční playlist.

Najednou se ozve rána, jak někdo spadl na lavičku. Ohlédnu se tím směrem a vidím Honzu, jak se chláme a prstem ukazuje kamsi do tmy, přibližně tím směrem, kde bývala lavička. Vzápětí je slyšet Márův hlas, napůl se směje a napůl prosí o pomoc, zatímco leží pod lavičkou. Po chvíli Honza vše vysvětluje tím, že Mára chtěl jít na záchod a jemu se nechtělo jezdit s vozíkem, tak prostě Márovi pomáhal odejít na toaletu pěšky ale tím, jak byl línej hledat baterku, tak to prostě chtěl zkusit na punk no a bohužel neviděl dřevo a lavičku, tak prostě nějak spadl i s Márou. Takové věci že se prostě stávají, ale rozhodně to není důvod k tomu, aby se srabácky vzdal a šel hledat baterku. Jak čas postupuje, kytary se odkládají a vytahují se kánony. Možná je to zvýšeným obsahem alkoholu v krvi, ale jsem fakt přesvědčenej, že to dáváme dobře. Až snad překvapivě dobře. Ale vlastně koho by to překvapilo, když všichni víme, jak jsme dobří.

Čas stále plyne a při jednom pohledu na hodinky zjišťuji, že je pět hodin ráno. Ostatně tomu začíná odpovídat i barva probouzející se oblohy. U ohně nakonec zůstávám já s Márou, Vaškem a Ondrou. Pomalu se shodujeme na tom, že je čas jít spát, a ještě pomaleji se k tomu odhodláváme. Nakonec se přece jenom zvedáme a rozhodujeme se, že před spaním je třeba jít čůrat. V nastalém pohnutí mysli si bereme příklad z Honzovo stylu. Vozíky necháváme u ohně, já beru Vaška, Ondra Máru, a tmou se vydáváme směrem, kde tušíme čůrací svah. Překvapivě se k němu dostáváme bez problémů. Opojeni pivem a magickým okamžikem nastávajícího rozednění močíme naráz ze svahu. To je ale nádhera!

Až potaď vše klapalo, nicméně po vykonání potřeby nabírá situace vlastní vývoj. Po dvou krocích směrem ke stanu upadá Ondra s Márosem na zem a polopřevalením se nebezpečně blíží místu naší nedávné úlevy. Reakce na sebe nedá dlouho čekat a kromě přidušovaného smíchu Ondry prořízne končící noc Márův prosebný nářek nenechávající nikoho na pochybách, že se nechce dokutálet až na místo činu. Když s Vaškem vidíme, že Ondra se k žádné rychlé akci nemá a s notnou dávkou škodolibé radosti pozoruje v kleče Máru, propadáme ve veselé chichotání, které se v mém případě záhy změní v bujarý smích. V tu chvíli nevím proč mé ruce povolí stisk, následkem čehož se Vašek sesunuje k zemi. Tento výjev ovšem evidentně povzbudil Ondru s Márou k velmi hlasitému smíchu. Mě celá situace začíná připadat tak bizarní, že klekám na kolena a pomalu tuším, že začínám propadat v mírně frenetický záchvat výtlemu. V tom mě pouze utvrzuje pohled na Vaška, kterej se zase začíná smát na celé kolo mě a mému stavu. Kruh se zacykluje a najednou všichni čtyři propadáme do nekončícího pekelného výtlemu, který se hlasitostí a energičností násobí pokaždé, když se zdá, že už vše končí. V tomto naprosto nepochopitelném a přesto tak nepopsatelně přirozeném stavu totální euforie se po zemi snažíme doplazit ke stanu, kde všichni spí.

Situace nebere konce a jenom se z pohledu lidí, kteří chtějí spát, zhoršuje s každým zaškobrnutím a s každou snahou se navzájem nějak utišit. V jednu chvíli vidím proti rozjasňující se obloze Máru, jak leží na zádech, nohama třepe ve vzduchu jako beruška, která se nemůže převalit, a rukama hází ze strany na stranu směrem k Vaškovi v marné naději, že mu třeba někdo nebo něco pomůže. Nad ním spatřuji siluetu Ondry, jak za pas drží Vaška, či spíše se o něj opírá, a ten se snaží vahou těla balancovat proti němu, jako by se snažili vytvořit jakousi lidskou bránu. Do toho se ozývá Vaškova otázka, zda víme, jak vypadá lidská stonožka. Moje odpověď je díky tomuhle výjevu zcela jasná. Ano, teď už vím. Ačkoli je nám jasné, že naše salvy řehotání musely vzbudit i mrtvé, nemůžeme prostě zastavit a to ani přes vzájemné výzvy k tomu, abychom drželi držky, hubu i prdel.

Prostě to nelze. Nakonec se alespoň připlazíme k místu, kde všichni tři mí souputnící spí. V posledním záchvatu jasnější mysli rázně odmítám Ondrovu výzvu, abychom všichni čtyři spali vedle sebe. Je mi totiž jasný, že náš frenetickej stav by nám mohl vydržet ještě hodně dlouho. Zcela znaven fyzicky i mentálně z právě prodělané scény odcházím do teepee, kde se snažím omlouvat za bujarý ryk, který všechny přítomné probudil, a a ihned usínám.

 

Nastal večer, nastalo jitro, den pátý

Ráno, tedy v pravé poledne, mátožně otevírám oči. Moje obava, že budu mít v hlavě kutající trpaslíky, se naštěstí nevyplňuje. Šouravě se šinu z tee-pee a poněkud nechápavě mžourám na ostatní, kteří leží před kuchyní na louce. Podle plánu má být dnes odpočinkvý den a scenérie, která se mi naskytuje, tomu plně odpovídá. Ani se nepokouším si vzít něco k snídani, protože libá vůně nesoucí se od kamen dává tušit, že jsem se probudil akorát přesně na oběd. Zkoumavě se rozhlížím a z pohledů ostatních se ujišťuji, že málokoho jsme včera v noci, respektive dnes brzo ráno, svým hurónským řevem neprobudili. Prohodím pár omluv, naštěstí to snad nikoho příliš nenaštvalo. Jen Majda jakýmsi způsobem přežila tuto eskapádu bez probuzení. K mému údivu jí Ondra ujišťuje, že jí vše věrohodně zreprodukuje a z batohu vytahuje svůj mobil. Nechápavě na něj s Vaškem a Márou koukáme, co to má znamenat. Ondra obratem vysvětluje, že včera v inkriminovanou chvíli tušil, že by bylo dobrý si náš záchvat nahrát. Pouští tedy asi minutovou ukázku, ze které je slyšet pouze neuvěřitelně hlasité sténání, halekání a zvuky podobné tomu, když psychicky labilní pacient dostane nervový záchvat. Nemůžu se udržet a společně s Ondrou se na chvíli ve vzpomínkách vracíme o oněch 6 hodin zpět a to včetně těžko kontrolovaného chechtání. Naštěstí situaci brzy dostáváme pod kontrolu.

Ještě že tak, pomyslím si, jinak by si tady o mě už vážně museli myslet, že jsem totální pošuk. Náhle slyšíme z lesa rachot, jako by přijížděl nějaký bagr, a vzápětí cítíme dunivý náraz čehosi opravdu těžkého na zem. Trochu s obavami koukneme tím směrem, kde asi před 20 minutami v lese zmizeli Dominik s Filipem. Naštěstí je hned slyšíme, jak na nás volají, že jsou v pořádku a vyzývají nás, abychom jim přišli pomoct. Jejich námaze s pilou padla za oběť obrovská vrba, která již byla bouřkou z minulého týdne částečně stržena. Při odnášení dřeva se Ondra rozhodl udělat z Michala nákladní vozík a Michal tak doslova přikládá ruku k dílu, respektive Ondra na něj přikládá dřevo, které potom i s ním odváží do tábora. Při řezání dřeva si potvrzujeme fakt, že vrba opravdu roste jen ve velmi vlhkém prostředí, v našich podmínkách to znamená hned vedle mokřadu. A to má za následek, že i její dřevo má tendenci do sebe nasakovat obrovská kvanta vody. Je tomu i v tomto případě, takže naše úsilí sice přinese doufejme své plody, ale nejdřív tak za rok, až dostatečně vyschne. Brzy se naštěstí podává oběd, kterej mě definitivně vytahává z otupělosti. Na programu dnes je jen a pouze odpočinek a vymyšlení a elementární sezkoušení našeho zítřejšího představení.

Poobědní siesta se táhne líně jako smrad, což je fakt příjemný. Hovor se nějakým způsobem stáčí na kérky. Terka asi po desáté vysvětluje, proč si nechala na nohu začít tetovat kočičku se hvězdičkama a její nadšení z tohoto vysvětlování je přímo úměrné počtu podobných dotazů, které na táboře doposavad absolvovala. Řeč se stáčí k Vaškovi, kterej přiznává, že má údajně někde na těle vytetovanou Ondřejovu ruku a Ondra zase jeho. Naléháme na Vaška, ať nám to teda ukáže. Popravdě si to nedokážu dost dobře představit, kde to má vytetovaný a jak to asi může vypadat. Vašek dělá Zagorku a sděluje, že to má na pravym stehně, ale že nám to neukáže. Vzhledem k tomu, že je nás dost, co to chceme vidět, má Vašek smůlu. Chytáme mu ruce a opatrně vytahujeme kalhoty. K všeobecnému překvapení asi tak v půlce cesty mezi kolenem a malým Vášou se opravdu zjevuje modře vytetovaná ruka, včetně detailně propracovaného kožního reliéfu. Pozornost se tedy obrací na Ondru, ať pro změnu ukáže Vaškovu ruku na svém těle. Narozdíl od Vaška s tím Ondra nemá sebemenší problém, hbitě se k nám obrací zády, svléká kraťasy a špulí na nás svoji prdel, z jejíž levé půly na nás jasně září Vaškova karmínově rudá ruka. Všichni pokyvujeme uznaně hlavou, že tatér byl asi fakt hustej frajer, protože ukázaná kresba je fakt dosti věrohodná.

Po této show pokračujeme v pracném gaučingu bez gauče. Anička se ujala sestavování playlistu, ze kterého tvrdohlavě odmítá vypustit Helpu. Někdo se snaží s Dominikem naučit texty vyselektovaných fláků, ale rozhodně to není drtivá většina. Zévl nabírá ty správný obrátky, nakonec co by nám mělo dnes utéct? Pozvolna pokračujeme ve všeobecném odpočinku k již blížícímu se podvečeru. Někdo sice odchází na koupání do rybníka, většina se však touto aktivitou nenechá zviklat a líně nabírá síly na večer, kdy jsme slíbili hromadnou návštěvu Něničkovo hospody. Náhle se někdo vytasí s dotazem, jak jsme na tom se zásobami piva na večer. Zbrklý útěk k ledničce - čůrku vody, který je trochu přehrazen - nám dává velmi neradostnou odpověď.

Jsme na suchu, ale jako že totálně. Chvíle děsu v očích a zoufalého střetnutí se s realitou rozsekává Matouš s tím, že teda pojede nakoupit. Brzy si však uvědomuje neradostný fakt, že v těle mu koluje krev a v té krvi, stejně jako většině z nás, alkohol. Sice ne přesmíru, leč je tam, zmetek jeden. Pohledy se tedy jednotně přesouvají směrem k Adélce, která se brzy bez mučení přiznává, že je stále ještě "čistá", čímž o sobě vlastně nechává rozhodnout. Pořídí ona, pro jistotu s Matoušem jako spolujezdcem. Hbitě hážeme prázdné basy do auta a Matouš ještě příjimá objednávky na ruma, kolu a cigára.

Dodávka odjíždí na nákup tak kolem půl sedmé a my se pomalu přesunujeme k jídelně, kde zase holky nachystaly nějaké jídlo. Tak nějak neorganizovaně se jí a tak nějak nikdo moc netuší, co a jak. Pomalu se nicméně začíná smrákat a my ještě stále musíme splnit náš slavný závazek jít pozdravit Něničkovi. Nakonec vyrážíme, drahno říci, že v ne příliš organizovaném sledu. Akorát na odchodu potkáváme Matouše, který k naší libosti stihnul vše potřebné nakoupit. K Něničkovo hospodě dorážíme s první tmou, asi tak kolem deváté.

Ačkoli je všude zhasnuto, po zazvonění bryskně z baráku vybíhá pan domácí, na kterém je zjevně vidět, že se na nás těšil (nebo alespoň na to, že si s náma bude moct dát pivo). Pomalu se nějak rozsedáváme a na náladě začíná být nade vší pochybnost být znát, že zítra to všechno skončí. Snad Byron to byl, kdo to poprvé nazval splínem, ale ať už to byl kdokoli, pravda je, že v hlavě všem víceméně šrotují zážitky z uplynulého týdne. To jsem v tu chvíli ovšem nevěděl, že se to může dostat ještě do intenzivnějších otáček.

Matouš velí k seskupení kolem stolu s tím, že prý každý má říci své vyjádření k táboru. Takové ty dojmy a názory, které mají tu vzácnou a jedinečnou vlastnost, že dokážou náladu pod psa poslat tři metry pod zem. Exaltně to ukázala Gába, která po prvních 4 příspěvcích nezadržitelně začíná projevovat svůj smutek explicitně vyjádřen v přívalovém proudu slz a nářku. Dovolujeme si tedy udělat pauzu a s Gábou se jde někdo ven projít. Jelikož to nebere příliš slavného konce, beru si záležitost na starosti a Gábě sděluji, že pokud nepřestane, tak jí dám pusu. Má výhružka se nemíjí účinkem a Gába se uklidňuje.

Abych Gábu přesvědčil o tom, že se mnou si v této oblasti neradno zahrávat, stojím u ní po zbytek sdílení názorů a houpu se nad jejím obličejem jako Damoklův meč. Ve zkratce jdou sdělení popsat tak, že se to všem líbilo, až na jednoho týpka, kterej měl nějakej problém s těma zpíčenejma hrama a vlajkama a vůbec se vším zpíčeným, co zavánělo náznakem "nedospělosti". Pozorný čtenář samozřejmě správně uhodne, že tím kverulantem byl Vašek a ještě pozornější čtenář ví, že to moc vážně nemyslel. Kromě toho ještě Honza oznámuje, že po několika letech organizování táborů už se domnívá, že má odtáborováno a Matouš to doplňuje tak, že ze stejného důvodu končí v pozici předsedy tohoto občanského sdružení. Takže zas taková prdel to sdělování názorů nebylo.

Nicméně je již 11 večer a tak se vydáváme zpět do tábora. Tam se rozdělává oheň v teepee a jelikož musím neplánovaně druhej den ráno vypadnout v 7 ráno do Dolního Dvořiště, překecávám se a mířím na kutě. Jen ještě rychle přikresluji pár čárek na nástěnku, kam zapisujeme spotřebované lahváče. Moje pole vypadá jako jeden velkej prales (Honza s Dominikem mi naštěstí velmi zdatně sekundují). A jestli si myslíte, že se příští rok na tenthle tábor určitě vyseru, tak se svým odhadem můžete jít klidně do p....

 

 

Podporují nás: