/ 2012 / listopad / Ramus foto day

Ramus vytváří platformu pro společné setkávání mladých lidí s postižením i bez něj.

Shoďte kilo s Ramusem na www.ShoďKilo.cz!

V sobotu 14. září slavíme deset let!

 
/ 2012 / listopad / Ramus foto day
> zpět do zápisníku
Napsal uživatel Majda   
24. Listopad 2012

Výsledný kalendář na rok 2013

zapsala / Majda
foto / tuhle

Všechno probíhalo jako obvykle. Až na to, že mi zazvonil budík v 7, to v sobotu není normální. Budík v sobotu mi zvoní jen když je něco důležitého. A taky že má ten budík pravdu, jedem přece s ramusákama na výlet! Celý den budeme někde v českých lukách a hájích plašit srnky a relaxovat v přírodě. Je kosa, tak nabaluju celou zimní výbavu, bágl, karimáťu, spacák (nikdo nikdy neví, kde Ramus uvízne) a další prkotiny. Běžím na busovou centrálu, kde mám sraz s Martou, se kterou výlet organizuju.

Musíme zde koupit lístky do destinace Ramusem do dneška nenavštívené. Avšak nedaří se. Lístky jsou již vyprodány. Koukám na hodinky a zjišťuju, že naše ramusácká výprava již čeká na domluveném místě srazu a my s Martou jsme tomuto místu ještě na hony vzdálené. Volám Jítě, má zpoždění, ptám se na Hynka, prej jakbysmet, volám Ondrovi - „sorry sem ještě v metru“, volám Milen - “teprve vybíhám z domu“ a během toho čtu smsky: Thea - “promiň hodinu zpoždění“, Martin - “promiň půlhoďka zpoždění“, Veru - “promiň hodina zpoždění“, Maru - promiň přišla sem pozdě z práce, nevstanu“. Musim se zasmát. Později na srazu to Ondra shrne pěkně: „tak víš co, alespoň je vedem k samostatnosti“ - po tom, co sem vytrousila obavu, že tam na nás naše ramusácká omladina čeká s rodiči, aniž by tam byl kdokoliv, kdo by jim byl schopnej vysvětlit, že se ten den vážně koná organizovaný výlet.

Dobíháme s Martou na místo. Letmo koukám, ale vypadá to, že rodiče už jsou na naši nedochvilnost zvyklí a nikdo akci nevzdal. S trapností v hlase se všem omlouváme, ale autobus nezařízen. Musíme vymyslet alternativu. Nikoho to ani nezajímá. Asi jsou všichni jen rádi, že jsme zase všichni spolu. Vzduchem probleskujou návrhy, kam teda pojedeme. Vypadá to, že vyhraje Divoká Šárka. Okolo jde divnej chlápek s foťákem společně s dívkou a chlapcem, ego za nimi vlaje další tři kilometry. Normálně bych je nezmiňovala, takových lidí potkáváme denně desítky, ale tenhle nás oslovil. Divný. Chce nás zavést do svého ateliéru a nafotit s námi fotky, prý jsme zajímavý. Ještě divnější. Ale co, sme přece Ramus, tak proč to nezkusit. Navíc, o slávě už něco víme.

Před začátkem cesty do ateliéru jsme varováni před zákeřnými paparazzi. Jestli prý nechceme, aby o nás druhý den psali, jak jsme se opili pod obraz v Dejvicích, máme si krejt záda, a taky obličej. Asi ví, o čem mluví. Vyrážíme. Na ulici žádný vzrůšo, ale jakmile vjedem do parčíku, útočí na nás hned dva paparazzi. Klopíme na sebe vozíky a jedem se schovat za nejbližší stromek, který je tak hubený, že bych za něj neschovala ani svoje lýtko. Nevadí, takovýhle týpci nemaj často v hlavě moc chytrosti, proto je naše přátelské obklopení stromu dost zmate! Paráda, první nálet jsme zvládali.Jdeme dál, vidíme je zase. Už sme rychlejší. Běžíme s Davidem a jeho vozíkem za keř. Doběhnem, nadechnu se a koukám, že jsou všichni schovaný... až na Lindu.Ta nehnutě stojí uprostřed cesty a povídá si sama pro sebe.Člověk by řek, že nechápe vážnost situace, ale asi to bude spíš obráceně. Je jediná, která si nezasluhuje pozornost fotografů.

Když dorazíme do ateliéru, je nám oznámeno, že se na místě můžeme pohybovat jen s PRESS kartičkami. Jdeme vyrábět. Bylo by nebezpečné vystupovat pod skutečným jménem, byli bychom pak zodpovědní za obsahy článků, vymýšlíme si tedy náhradní jména. Cha cha, to je zmatem. Na presskách nechybí ani naše nová, fiktivní podobizna.

Dělíme se na skupiny, jedna část jde fotit, zbytek jde na čerstvý vzduch. Pan fotograf se rozhodl se svým foto štábem využít naší přítomnosti a krásy pro nafocení kalendáře. Za zády si mnem ruce, mohli bychom si tím vydělat na dodávku číslo dvě, a pak už by nám žádný bus neujel.

Během dne se u focení vystřídáme úplně všichni. Zbytek si venku, díky různým aktivitám, uvědomuje podvratnost bulváru a těžký život celebrit. Mimo jiné se i přiučíme novým bulvárním pojmům - schválně, ke komu byste přiřadili nalezený artefakt: deku. Ke Klausovi, nebo k Jágrovi?Jestli nevíte, potřebovali byste také projít školením. Na závěr dne jsme si vyzkoušeli divadelně ztvárnit den celebrity.

Se stmíváním jsme si mohli do přátel na fejsbuku přidat nového přítele, pána fotografa, a nejen díky němu jsme mohli za našeho věčného nepřítele označit bulvár. Po tom, co jsme se rozešli každý zase domů jen doufáme, že naše celodenní snažení nebude marné a z našich krásných ramusáckých tváří zbude brzy památka na fotografickém papíře.

video / 

 

Podporují nás: